Múzy nesmí plakat. Ony ne. Musíme je před smutkem chránit.

Viděla jsem plakat vílu. Ta křehká krása, moje múza, brečela a já nemohla nic dělat. Vypadala na první pohled jako silná žena, ale uvnitř byla tak jemná. Potřebovala by ochránit. 

Její bolest byla fyzická i duševní, poprvé jsem ji uviděla tak slabou.

Styděla se, že pláče, ale já jí chápala. Cítila jsem její křivdu stejně, bylo mi jí líto. Moje malá... :)

Stála tam tak sama, oči zalité bolestí, v rukou žmoulala kapesníček. Její drobné tělo se chvělo.

Vidět plakat múzu je neštěstí. Nevěští to nic dobrého. Jen smutek.

Zima pomalu ustupuje, blíží se jaro, konečně!!!

Těším se na rozkvetlé třešně na "Visňovce". To jsem si dnes ráno pomyslela, než jsem ji uviděla. Zpočátku se usmívala, rády se potkáváme, pak ale černý mrak zatemnil její hnědé oči. Ty oči jsou dokonalé, jejich pohled miluju, pokud nebrečí. 

Moje múza plakala a já jsem celý den nemyslela na nic jiného, než na její smutné srdce. Na to, jak se v koutku oka vyronila kapička a pomalu stékala až k jejím ústům. Jak vytvořila cestu na dokonalé tváři.

Jednu slzu setřela ona, jednu já do své rukavice. 

Její šat profukoval vítr a boky se jí třásly mrazivou zimou. Poslední mrazivý den. 

Bála jsem se, že zima neskončí, že moje milá múza nedokáže přivolat jaro, že celý svět zůstane zasněžený tím studeným svinstvem. (miluju sníh a zimu, ale letos to už opravdu stačí!)

Srdce mi to trhalo. Slzy se mi rvaly do očí a já je nechala přetékat. Oči se mi rozmazaly, rty se třásly. Bylo mi smutno. Lidé se otáčeli a v duchu se ptali, proč se dnes neusměju, proč nerozdávám pozdravy, ale promiňte mi, prosím, dnes nemohu, dnes moje múza pláče.

Moje drahá múzo, vstaň a braň se, věř, že za tebou budu stát v časech dobrých i zlých.

Potřebuju tě.

Nepřestávej doufat, protože tvoje víra mi dodává sílu. Jdi a žij. Foukni mi občas do hlavy svoje myšlenky, ať mám o čem  psát. Veď moji ruku (prsty po klávesnici) a dávej mi ta správná slova do mých úst. 

***