Můžeš si mě vzít, kolik potřebuješ

"Je to něco úžasného," zalykala se štěstím pouštní myš. Byla to velká zkušená pouštní myš. Malý rejsek z ní nemohl spustit oči, obdivoval ji, miloval ji svým způsobem. Hltal každé její slovo.

"Je to těžká cesta do té veliké oázy, ale ta aloe vera ti dá tolik!" maličký rejsek s napětím poslouchal o jisté oáze, kde se nachází několik různě velikých aleosvačin. Cesta k nim byla dlouhá a trnitá, ale když tam kámoška myš doleze, vždy tam prý najde u jedné velké aloe, říkala jí moje, stín a energii z rostlinného těla na další těžkou pouť. Pouštní myš se červenala, když vyprávěla, jak i přes občasné trny, které ji bodnou, stojí za to kousnout si té šťávy, nechat ji na jazyku roztát a plnými doušky polykat tu chuť. 

"Určitě to někdy zkus." poňoukala malého rejska. Chtěl by, ale byl maličký a neměl sílu na tak dalekou cestu. A... Když potkal pouštní myš naposledy, byla poškrábaná a utrápená, protože milá aloe zřejmě neměla náladu na její malé ostré zoubky a bránila se. To ho odrazovalo, ale ty vzrušující zkazky ho neskutečně lákaly.

Chtěl, dokonce se mu zdálo o takové rostlině, která ho schová do svého náručí před prudkým sluncem, dá mu najíst a obejme ho. Byla široká, její stín dosahoval daleko a její gel způsoboval v těch snech u milého rejska kulinářské potěšení.

Pouštní myš se několik dní neukázala, rejsek se nudil a tak se vypravil do tajemné oázy, kde je malým myškám přáno. 

Cesta byla po vyprahlém písku horoucí, tlapky ho pálily, čumáček měl od písku celý odřený. Ale řekl si, že vydrží, že kdyby to nebyla pravda, myš by se tam nevracela. Odhodlaně šel dál. Po dlouhých krkolomných pádech došel na dunu a v dálce..... to spatřil.

OÁZA!!!

"No to snad není možné, ona opravdu existuje." zaradoval se maličký a pospíchal k rostlinám. Každou pečlivě prohlédl, jestli už není okousaná, rád by našel jednu jen pro sebe. Chodil dlouho a hledal jednu jedinou rostlinu, která ještě nemá kousanec. Takovou, která nikomu nepatří.

Díval se opravdu všude, až nakonec tam vzadu... stála ta pravá! Impozantní, široká aloe, přesně taková, k jaké se choulil ve svých snech. Rozzářil se. Neskutečný pohled. Takový stín, klid a útěcha!

"Ahoj maličký," zašeptala aloe. Mrňous se zastavil. Přece se trochu bál, aby ho tahle velká rostlina nepíchla. Byl vyčerpaný, ale šťastný.

"Neboj se, já ti neublížím," sklonila se, aby udělala stín až k němu. Ach, bylo to tak příjemné, stín a ta vůně. "Lehni si tady ve stínu a odpočiň si." Rejsek přilehl a ve chvíli usnul.

"Malý, maličký..." uslyšel, "vstávej, nemáš hlad?" Samozřejmě, že měl. Měl chuť na sladkost, kterou tato rostlina nabízela. 

"Mám," vstal.

"A na co čekáš?" zeptala se Aloe.

"Můžu si kousnout?"

"Samozřejmě, jsem tu jen pro tebe."

"Nepatříš jiné myšce?"

"Napij se a neřeš hlouposti." rostlina se naloupla a kapka gelovité hmoty vyprskla na povrch. Rejsek neváhal. Nasál tu dobrotu. Och... 

"Můžu ještě?" zeptal se.

"Kdykoliv chceš."

Rejsek byl jako v mrákotách. Našel svou rostlinku, která patřila jen jemu a byla tak magická. Začal ji navštěvovat pravidelně. Zamiloval se. Aloe byla většinou milá a nechala malého rejska ujídat z jejího těla dle chuti. Občas se sice stalo, že malý zřejmě víc kousl a rostlinka mu za to uštědřila malý píchanec svými trny. I tak to stálo za to.

Dny ubíhaly a rejsek potkal zase kamarádku pouštní myš. Byla rozdrásaná a uplakaná.

"Myško, copak se ti stalo?"

"Moje rostlinka mě už asi nemá ráda." Ach to ne. Při představě, že by ho neměla jeho aloe ráda, posmutněl i rejsek. Miloval její velký široký stín a jistotu, kterou v ní měl.

"Proč si to myslíš?" zajímal se rejsek.

"Stále mne píchá a nechce mě nechat uždibnout ani kousíček. Jsem unavená, ta cesta tam je krkolomná, a když se tam dotrmácím, nedostanu ani stín, ani najíst." rozplakala se.

"Najdi si jinou." poradil rejsek. "Já, víš, já jsem si taky jednu našel. Je velice chutná a její stín vydrží dlouho."

"Ty máš ale štěstí." utřela si myška nudle. "Zkusím najít jinou." 

"Ale hodně flóry už je tam zabraných."

"Jak zabraných?" myška jakoby nechápala.

"Asi někomu patří. Víš, mají kousance, někdo už k nim chodí."

"A to vadí? Přece můžu jíst ze stejné, né?!"

"Ale to se nedělá." odporoval ji malý myšák.

"Css, co by se mi mohlo stát?" usadila ho.

Rejskovi se její přístup nelíbil, ale byla to kamarádka. Byla to kamarádka, která si vybrala právě jeho aloe a začala k ní chodit sama. Trhalo mu to srdce, ale myš opět zářila a prcek jí nechtěl způsobit bolest.

Přestal být šťastný.

***

"Miláčku, maličký, proč už za mnou nechodíš?" ptala se smutně rostlinka, když jednou procházel kolem.

Rejsek plakal. "Nemůžu, chtěl bych, ale nemůžu."

"Pročpak? Dřív jsi chodil a mně s tebou bylo krásně, oblíbila jsem si tě a musím přiznat, že mi občas chybíš. Když je prudké slunce, vzpomenu si, jak ses ke mně tiskl a já tě chovala." Ach, byla stále tak krásná a voněla, jen už nepatřila jemu. 

"Víš, moje milá, patříš jiné myši."

"Vzdal ses mě kvůli ní?"

"Byla by nešťastná, kdyby věděla..." tekly mu slzy až k čumáčku.

"A co ty? Ty teď nejsi nešťastný?" sklonila se k němu jeho Aloe.

"Jsem! Ale nemůžu jí ublížit, zaslouží si, aby nebyla smutná." smutně se táhl zpět domů.

***

 Ani myš nemůže někdy mít to, co by chtěla. Aloí je tak málo a roztoužených pouštních myší tolik. 

***