Kde jsi byla, když jsem tě potřeboval?

Celý život jsem žil jako v mrákotách. Snil jsem o tobě a nemohl tě potkat. Proč přicházíš až teď, když už nemůžu?   

Najednou tu stojíš!

Přede mnou, jako by ses vynořila z mlhy. Žádný opar, žádné zatmění...

Jsi tu! Teď a tady!

Konečně. Hledal jsem tě celý život. 

Nedokážu spustit oči z tvého nádherné těla v jemné, vánkem rozfoukané košilce. Vidím, jak se ti pod ní rýsují ňadra, o kterých jsem vždy snil. Ostré světlo prosvěcuje tu tenkou látku a dovoluje nahlédnout na obrys ledabyle schovaných kyprých tvarů. 

Tvůj pohled je tak laskavý, milý. Jantarové oči v křoví řas svítí nadějí.

Ležím tu a nemohu dál. Celý život jsem nevěděl, co jsem hledal, ale v tuto chvíli mám jasno.

Chyběla jsi mi. To tebe jsem nenacházel a trápil se. To tys mi scházela.

Když jsem byl na dně a bál jsem se udělat další krok vpřed, to tebe jsem chtěl mít vedle sebe.

Když jsem odešel a nevěděl kudy kam, to s tebou jsem chtěl jít po prašné cestě ruku v ruce.

Když mi bylo bolestně a myslel jsem, že už to nepřežiju, to po tvé opoře jsem pátral.

Nebyla jsi tam. Nebylas tam, když jsem tě nejvíc potřeboval. Kde jsi celou tu dobu byla?

Mlčíš, jen se něžně usmíváš. Ani nemusíš nic říkat, vím to, chápu všechno.

To nyní je mi nejhůř! Ano, právě v tento okamžik tě potřebuju nejvíce.

Podej mi ruku, pohlaď mne, dej mi polibek, na který čekám celý život, chci tě.

Jsi tak krásná a já chci jít s tebou, kam budeš chtít.  

Pojď, půjdeme spolu peklem i nebem, s tvou podporou vydržím vše, jsi moje síla. Když budeš chtít, zvednu se z postele a utečeme spolu smrti. Poběžíme ruku v ruce světem a budeme se milovat.

Nakláníš se ke mne. Cítím tvoji typickou vůni, vzrušuješ mne jen svou přítomností. Natlačíš své bradavky do mého hrudníku, sípám blahem. Chrčím a chtěl bych vykřiknout, ale nesmím porušit to svaté ticho.

Zavírám oči a očekávám tvůj polibek. Bude vlhký a teplý, věřím, že mé sny budou konečně vyplněny. Natahuju k tobě ruce, objímám tě a poslepu osahávám tvé boky, prsty se chci nořit do tvého klína.

Ach!

***

"Jak je možné, že vždycky když umírají, vypadají tak šťastně?" dívají se obě sestry na starého pána v poslední chvíli. 

"Možná, že vidí anděla." 

Pomodlí se za jeho duši a při posledním vydechnutí zašeptají: "Amen!"

***

Uriana se zašklebí, další zářez. Jak jsou ti lidé ale hloupí, vždy mne chtějí a tím ukončují dobrovolně svůj život. Přitom by jen stačilo říct: "Ještě ne!"

Stejně jako tenhle tady...

Zakroutí flegmaticky hlavou.

Utře kosu do košile a pomalu odkráčí do dalšího pokoje. Dnes ji čeká repeté...

Co se stane, když se provalí nevěra. Budete číst zase ve čtvrtek.