Jak to... Vševěd pokazil. Taky má své touhy a představy, své vlastní, erotické cíle

Tak Vševěd má prý záletnou ženu. Odpustil jí její úlet s princem. Odpustil jí i krádež tří zlatých vlasů. Miloval ji, ale ...

Pamatujete na ženušku Vševěda, která zatoužila po "lidském mase"? :) 

***

Dveře se otevřely a on vešel. Ano, byl večer a on vstoupil opět jako stařec. Tara jen smutně sklonila zrak, naučeně ho políbila a šla mu ohřát večeři.

Byla tak překrásná. Od chvíle, kdy se potkala s tím mladým bídákem, se vůbec nezměnila. Vševěd věděl, že se s ním nevyspala (vždyť byl Vševěd...), protože kdyby se tak stalo, začala by od toho okamžiku stárnout. Ale ona byla stále dokonalá. Miloval ji.

Byl unavený po tom dnešním náročném dni. Tolik toho pochodil, tolik toho zahřál. Věděla, že jeho práce je těžká. Chápala ho. Ale...

Chtěla ... prosila ho, aby se někdy vrátil domů dřív z práce, kdy byl v nejlepším věku a v síle. Chtěla zažít spojení dvou zralých bytostí. Vymlouval se, že nemůže odejít z oblohy, kdy se mu zachce. Tušila, že je to jen výmluva, ale neměla na něj ty správné páky.

***

"Dnes bylo dlouho zataženo," řekla tiše. "Už jsem se bála, jestli se ti něco nestalo."

Nastalo trapné ticho.

Poškrábal se provinile na zarostlé zlaté bradě. Díval se na ní zpříma. Ten pohled už znala.

"Vážně?" Zkrabatěla čelo, do očí jí hrkly slzy. "Už zas?" Přaštila vařečkou a vyběhla ven. Věděl, že to zase podělal.

Ano, už zase potkal Lunu. Slíbil, že už to nikdy neudělá. Ale LUNA! Ach, ona je tak jiná! Je studená a bezcitná, a tak moc ho přitahuje.

***

Tara seděla na břehu rybníčku a plakala. Voda ji omývala chodidla. Hlavu schovanou v klíně.

Ucítila jeho teplou velkou dlaň.

"Promiň." Objal ji. Nechala se, nebránila se. Bylo to nespravedlivé. Pro ni domů nikdy nemohl přijít, aby si užila síly a chutě zralého muže, ale Luna? Kdykoliv chtěla, měla ho. Byl snadný cíl.

***

Ráno ho Tara ani nepolíbila. Stále se zlobila. Toužila po lásce a dotycích a on je daroval Luně.

Ach, kdyby tak mohla najít toho prince, kterého tehdy potkala. Každým dnem na něj myslela častěji.

Rozhodla se zajet na to místo, kde se tehdy potkali. Projde se po pláži a zavzpomíná. Ve snech ho potkávala, milovala se s ním. Chtěla by se s ním ještě jednou sejít.

Jak už je to dlouho? Deset let? Při jízdě na svém jednorožci počítala, kolik let už uplynulo. Dvacet! Tolik? Její nahé tělo povzbuzovalo koně k cvalu. Vlasy jí vlály ve větru, byla tak svobodná! Šumění moře stupňovalo její pocity štěstí.

Ještě kousek a už bude na místě. Zpomalila svého věrného hřebce. Klus se změnil v pomalý chod.

Ano, poznala to tu. To jsou ty skály, za kterými se tehdy schovali. Když dorazila do zátoky, uviděla malou chaloupku. Postavená z naplaveného dřeva, malé zápraží, v oknech větrem potrhané záclony.

***

Slunce se na ni dívalo. Jak seskakuje z koně. Zuřivě začalo sálat. Vzhlédla k němu a zamávala. Zlobil se, poznala to, ale bylo jí to jedno.

V dálce uviděla muže, který chytal ryby. Rozhazoval silnými pažemi sítě, moře mu omývalo jeho krásné, mužné, opálené tělo. Pozorovala ho.

Došla až k vystydlému ohništi a posadila se.

***

To slunce najednou začalo tak silně pálit. Omyl se vodou, aby se zchladil. Díval se do nebe. Už dlouho nezažil takový žár.

Ještě před dvaceti lety se tu slunce zastavovalo a žhnulo, aby ho odradilo tu zůstávat. Ale on vydržel, postavil si domek a zakotvil. Stále věřil, že ona se ještě někdy vrátí.

Zahlédl něco na pláží. Sedí tam žena!

To ne!

Tara!

Je nahá, krásná, její takřka průhledné tělo by poznal mezi tisíci. Jenže... je to už dvacet let. On zmužněl, zestárl a ona? Vypadá stále tak mladistvě. Nepřibyla ji snad ani vráska.

***

Ten rybář se otočil jejím směrem. Byl zarostlý a tak hezky osvalený. Seděla tam nahá, nabírala písek a pouštěla si ho na stehna. Tak příjemně chladil. Vševěd se zlobil. Viděla, jak chvátá západním směrem. Úplně na obzoru spatřila Lunu.

"Tak si běž!" Křikla žárlivě. Vzala hrst písku a švihla jím po slunci. Ano, věděla, že Luna tam na něj čeká. A její muž nemohl tomu chladu odolat. Rozbrečela se.

"Sakra!" Schovala tváře do dlaní.

***

Něco zavolala. Nerozuměl jí, ale zajímalo ho to. Vracel se s prázdnou sítí. Rozvážně bořil nohy do písku. Jeho oči se nemohly vynadívat na tu nádheru. 

Bylo mu jasné, že pláče.

"Stalo se ti něco?" Zeptal se.

Pohlédla na něj. Její srdce se rozbušilo. Mozek pracoval, přemýšlel, odkud toho muže zná. Nikdy ho neviděla a přesto jí připadal tak známý.

"Pamatuješ si mě?"

Uslzenýma očima ho prohlížela. Usmál se a natáhl k ní ruku. Žaludek jí to pověděl. Zašimral jí a ona náhle ucítila jeho vůni a připomněla si jejich tajnou schůzku.

"Jsi to ty?" Nemohla uvěřit.

Usmál se a utřel jí slzy.

***

Vševěd mezitím dorazil na místo, kde už čekala roztoužená Luna.

Cestou viděl, co se dole na pláži odehrávalo. Nenáviděl toho prince, který stále zůstával na samotě. Lidé jsou tak hloupí, že stále věří svým snům...

"Copak copak," přisunula se k němu Luna. Studenou rukou mu hrábla do rozkroku a v tu chvíli zapomněl na svůj vztek.

Obloha se zatáhla. Mraky se nahrnuly do místa spojení slunce i Luny. Co se tam dělo, nebylo pro oči smrtelníků.

***

Tara vcházela ruku v ruce do domku v zálivu. Neotočila se k nebi, bylo jí všechno jedno, chtěla jen zůstat s tímto princem-rybářem. Jejich láska se nevytratila ani po tak dlouhé době.

Když se poprvé políbili, jejich těla polila vášeň. Mohutnými pažemi ji objal a ona se k němu natiskla. Jejich srdce tloukla jako o život.

Pomalu se pod vlhkými polibky sunuli k zemi. Započal cestu poznání jejím tělem, toho dne objevil krásno jejích křivek, její touhu. Když se dosyta nabažil jejími dotyky a polibky, roztáhla svá alabastrová stehna...

Poprvé v životě se spojila s člověkem. Bylo to jiné než s Vševědem. Bylo to silné, ale jemné, hluboké a magické. Pocítila ho v sobě, jako by do ní vstoupila láska. Neskutečný zážitek. Ten muž věděl, kde přitlačit, kdy pozastavit. Její tajné sny se plnily a ona nechtěla nikdy přestat.

***

Slunce již dávno opustilo Lunu, mraky se rozeběhly po nebi. Nastávala tma. Rybář a jeho milá stále polehávali v posteli. Jejich těla nechtěla nechat mazlení, rty nedokázaly přestat laskat kůži, prsty dychtily po dalších a dalších dotecích.

Princ-rybář nahmatal pod polštářem kapesníček, ve kterém celá ta léta uchovával tři zlaté vlasy, které mu kdysi ona přinesla. Vzpomněla si, jak je svému muži při vískání trhala.

***

Rozrazily se dveře. A tam stál on!

Vyskočila z postele a šla mu naproti. Věděla, že dřív nebo později dorazí. Podávala mu ukradené vlasy.

Její muž, už zase stařec, se na ní díval překvapivě laskavě a mile.

"Miláčku..." Řekl, ale v půli věty se zarazil. Podíval se do jejího obličeje a uviděl... ???

Prstem to místo pohladil. Posmutněl. Vedle oka našel její první vrásku. Pochopil, že přišel pozdě. Ještě ji naposledy objal. Políbil ji na čelo, vzal kapesníček s vlasy a odešel.

"Je mi to líto," neslyšel slova, která ještě chtěla říct. 

************

Ještě jsem s jejich životy neskončila. Slibuji pokračování.

Příště bude příběh o tom, jak to může dopadnout na třídním srazu. Nikdy není nic jistého :(