Jak se ti ... nakonec nepodařilo odejít. A to je dobře.

Bylas přesvědčená, že je to úplně banální. Můžeš si dělat, co chceš, jsi přece dospělá. Přestaneš se ohlížet na ostatní lidi a budeš sobecká. Uděláš to

Nemůžu dál. Jsem vyčerpaná. Tenhle svět není místo, kde bych chtěla dál žít. Jenže nejsem sobec a pocity se ve mě perou.

Odejít nebo zůstat?

Zůstat!

Ano, přece jen potkám lásku svého života a zamiluju se. Všude kolem mě se říká, že láska kvete v každém věku. Jenže moje lásky jsou tak nějak nesprávné. Vždy skončí! A já přestávám věřit, že jednou... :(

Nebo odejít?!

Co tady? Protože svítí slunce? To mi nestačí! Protože svět je krásný? Kde? Poznávám jen samé podvodníky, lháře a nejistotu. Jsem zklamaná tímhle světem.

Rozloučím se. Ať ví, že je mám ráda.

Dopis je krátký, ale výstižný.

Určitě mne pochopí.

***

Nějak se mi do toho nechce. Dopis jsem už ale odeslala poštou. Bylo by asi blbý, to teď neudělat, když jsem se s nimi rozloučila.

Tak dobře, jdu do toho.

Otevírám okno. Sakra, to je výška! Nikdy jsem si nepomyslela, když jsem seděla na parapetu a poslouchala svoji oblíbenou hudbu, že bydlíme tak strašně vysoko. Dnes se ale nechystám sednout si a relaxovat, možná proto mi to přijde tak strašně vysoko.

Nebo hluboko? Kurva, to je hloubka. Jak dlouho budu padat? Ty lidi jsou docela maličký, co když na někoho spadnu a tím ho zabiju? Je jich tam docela dost. 

***

No dobrá, na skok nemám... nožem to asi bude lepší. Jen přetnu žíly na zápěstí.

To bude ale bordel. Kdo to bude uklízet?

Mamka?

Chudák!

Ne, jdu radši do koupelny a pustím vodu. Všechno odteče.

Jenže, jak se sem budou naši chodit koupat?

"Kruci, nemysli na kraviny a fikni už se."

Vezmu odhodlaně nůž do ruky.

Sakra, jak se to dělá? Prý to ani moc nebolí. Jenže já se tak strašně bojím. 

Vrátím se do baru pro lahev burbonu. Fuj. Alkohol. Ještě mi nezachutnal a už ani nezachutná.

Bože! To je hnusný pití.

Jak to někdo může pít? Vracím se zpět do vany. Po tolika hltech už mi to přijde komické. Sedím ve vaně a řechtám se na celé kolo. 

Jen se říznu a bude to. Ale nejde mi to. Nikdy jsem si nepomyslela, jak těžké je sám sebe říznout. 

"Dělej, ty krávo!" Křičím na sebe.

"Nenávidím tě!" Řvu z plných plic, abych si dodala odvahu.

Jsem srab! Už zase. Copak se nikdy "nepochlapím"? Budu už navždy posera? To ne!

Lehnu si a nahrnu pod sebe ručník. Zapíchnu do něj nůž ostřím nahoru a lehnu si na něj.

Jenže mám stažené břicho, že se ani nedotýkám. Nechce se mi tam píchnout.

Ještě si loknu z flašky. Třeba se mi podlomí druhá ruka a všechno se stane samo od sebe. Ta ruka ne a ne povolit.

Kurva! Čas se krátí... a já už nemám odvahu. Dám si facku. Nic nepomáhá, tělo nechce povolit. Drží se zuby nehty.

Ty vole, jsem na sračku.

Ještě si loknu, ale už se nesměju.

Vzpomenu si na velkou zásobu tišících léků v naší domácí lékárně. Dopotácím se tam. Jasně! To je ono!

Vymačkám všechny prášky do skleničky, zaleju to burbonem, ať mám jistotu. Jenže já vlastně neumím polykat prášky! Jeden po druhém si je musím nastrkat do krku a násilím polknout. Je to hnus!

Copak neexistuje klidnější odchod z tohoto světa? Chce se mi spát. Ještě si loknu.

Kdybych věděla, že je to tak těžké, vykašlala bych se na to.

***

Pochlapila jsem se!

***

Slzy! To první, co vidím.... :((

Slzy v očích mých rodičů!

Tak tohle mě teda nenapadlo! Že se probudím!

Že se probudím a uvidím tohle!

Jsem kráva!

Odpusťte mi. Miluju vás...