Jak se (ne)stát andělem 1/7

Otvírala jsem dveře jeho kutlochu, ucítila jsem vůni ohně. Moje fantazie jela na plné obrátky. Už jsem se viděla v jeho posteli, jak na mě nalehá a tlačí mě...

Náhle mě něco drsně srazilo k zemi. AUUU! Vzal to tentokrát dost tvrdě... nějak moc. Sakra, co blbne? Otevřela jsem oči do tmy. 

Ze snů mě probudila velká zátěž, která mi znenadání přistála na těle. Do očí mi pálily ostré baterky. Tři světla, tři lidé…

„Otočte ji.“ Zaslechla jsem příkaz a něčí ruce mě okamžitě obrátily. Otočila jsem hlavu směrem k pažím a chňapala jsem zubama po všem, co bylo blízko, jako rozzuřený pes. Rukama jsem zápasila s přesilou.

„Svázat!“ zněl další apel.

„Nejdřív bych asi sundal tu deku…“

Bože, jsem nahá! Projelo mi hlavou.

Deka odlétla a něčí silné ruce mi svazovaly zápěstí.

„Ehm, ehm, neměli bychom ji nejdřív zkontrolovat?“ Zazněl podivně tlumený hlas z pravé strany. Útočníci měli zřejmě nějaké masky. Jejich stíny budily hrůzu.

„Je nahá! Kde by si asi něco schovala? Hmmm?“

„No třeba… ehm, ehm.., no víte, ženy můžou mít zbraň schovanou…, no třeba…“ Nastalo ticho. V té tmě se ale nic nedělo. Teď teprve jsem se doopravdy rozklepala. Budou mne prohledávat?

Palce pomalu putovaly po vnějších stehnech. Ucítila jsem cizí ruce na mých půlkách.

„Nehrabej na mě!“ kopla jsem instinktivně nohou.

„Au!“ nečekaně jsem někoho trefila.

„Držte mi jí!“ zase se ozval ten hlas.

„Budu křičet!“ vykřikla jsem. V ten okamžik mi přes hlavu natáhli nějaký hadr. Možná pytel..., ve filmech to tak bývá.

„Nech ji, to je kravina!“ rozhodl další hlas, pomalý, monotónně nudný.

„Zvedněte ji!“ moje tělo levitovalo. Zalitovala jsem, že nevážím metrák. Teď by se se mnou dřeli. Jenže… kdo měl něco takového předpokládat. Ty bláho, někdo mě právě unáší, blesklo mi hlavou a probrala jsem se úplně. Není to sen!

Zdáli se být vycvičeni, každý věděl, co má dělat, zřejmě nějaké komando.

„Co jste zač?“ křikla jsem na ně.

„Neřvi!“ dostala jsem šťouchanec do žeber. Nebylo to bolestivé. Hmmm, to není dobré, nechtějí mě zranit, potřebujou mě živou. Doprdele, to jsou vyhlídky.

„Jdi!“ strčili do mě. To určitě, blbečci, rozhodně vám to nebudu ulehčovat. A… povolila jsem nohy i ruce a celé tělo se svalilo k zemi.

„Omdlela?“ uslyšela jsem ten rozkazovačný hlas.

„Fakt? Říkal, že je silná.“ Byli překvapeni.

„Chichi, tohle asi nedala. No, ale je pěkná, co? Měli jste mě nechat, zkontrolovat ji hlouběji.“ Chechtal se těšně vedle mé hlavy ten drzý, hrubý, skoro známý hlas.

„Dej mi ji.“ Řekl potom a uchopil mě v podpaží, nadhodil si mě a vzal mě do náruče. Nesl mě lehce jako pírko. Nechala jsem svěšenou hlavu i všechny údy. Zavřela jsem oči, tuhle tmu stejně nerozkoukám. Otevřeli šoupací dveře, jako od nějaké dodávky. Jen ten zvuk byl trochu dutý, jako dřevěně. Ty jo, snad to není rakev, hrklo ve mně.

Položili mě na měkké místo. Rakev ne, uff! Se zavrzáním se dveře zavřely.

„Přikryjte ji.“ Zavelel tiše ten nudný hlas.

„Ne, budu se na ní cestou dívat.“ Škemral ten drzý hlas.

„Dělej, máme s ní zacházet opatrně.“

„Vždyť to na nás nevykecá. Neví o sobě.“ Žďuchnul do mého boku ukazovák.

Moje nahé tělo někdo náhle něžně zachumlal. „Hmm..“ zavrčel ten muž(?).

„Hyje!“ Cože? Hyjé?! Dodávka, zřejmě dřevěná, se dala do pohybu. Neozval se zvuk motoru ani jeho typický smrad.

„Jsem na ní zvědavý.“ Plácl na deku velkou tlapou ten drsný, před chvíli něžný hlas.

„Bude dobrá!“

„Taky si myslím, líp jsme vybrat nemohli. Chichi, jak se prala, co?!“ Cítila jsem, že se naklonil nad mé tělo, praštil mě do nosu pach spálené cukrové vaty. Rychle jsem vdechla tu vůni, zcela mě omámila a ve vteřině jsem usnula.

***

“Otevři!“ lekla jsem se toho náhlého hluku. Byl to hlas toho drzého tvrďáka. Začal mi být sympatický. Ten jeho zvláštní sladký ohňový odér. Jakoby… Zapomeň kočko, ten je navždycky pryč, říkalo mi srdce.

Držel mě opět v náručí. I přes hadr jsem tušila, že jsme na místě, kde je neskutečné světlo. Mžourala jsem očima a bála jsem se, že mi sundají tu kápi.

„NE! Člověk tu nemá co dělat! A TY???!!! Ty už vůbec ne!“ zaslechla jsem lehce roztřesený a přesto rozhodný hlásek.

„Dělej! Jsem pověřený důležitým úkolem.“ Snažil se projít přes tu maličkou zářící bytost.

„Od koho?“ nenechal se odbýt ten strážný.

„Od Otce…,“ odkašlal si, našel správný tón a řekl: „musíš odčinit své nezodpovědné chování.“ Ten bílý mlčel, nevěřil.

„Poslal nás pro ní.“ Postavil mě na nohy a rychlým pohybem mi strhl hadr. Ostré světlo mně píchlo až do mozku.

„Bože!“ chránila sem si zrak, tohle se nedalo rozkoukat. Všude jen ostré světlo, nikde nic, co by se podobalo něčemu, co jsem kdy znala.

„Tfuj!“ plivl na zem ten vedle mě, otočila bych se na něj, kdyby mi tak pevně nesvíral hlavu dopředu. Podle stínu byl obrovský.

„COŽE???? TUHLE…? Tu nám tu byl čert dlužen!“ zapotácel se ten roztřesený hlášek. „Povolal tím úkolem zrovna tebe???“ řekl, když se vzpamatoval.

„Jo.“

„A tuhle… tuhle… tuhle…???“ prstem mi bodal do hrudníku.

„Co si tím chtěl říct? Vol slova, Bílej, nebo tě kopnu!“ účastnila jsem se rozhovoru a mávala kolem sebe vztyčenou pěstí.

„Tuhle?“ ukázal na mě. Připravila jsem znovu pěst, rozhodla jsem se, jestli ještě cekne, jednu mu břinknu. Bylo mi fuk, kdo to je.

„No jo,“ řekl netrpělivě ten drsný milý hlas v masce.

„Ale, já… já… já tu mám přesné instrukce.“ Bránil se ten malý a stále nahlížel do svých důležitých dokumentů. Uviděla jsem tam moji přeškrtnutou fotografii.

„Hele, Bílej,“ asi se mu zalíbila ta přezdívka, „Ona je pod tou dekou úplně nahá. Jestli nechceš zhřešit pohledem na pěkný ženský tělo, tak otevři. Nebo ji tu deku sundám!“ Rychle jsem kryla svou nahotu.

„Proboha!“ vyjekl ten světlý stín.

„Tfuj!“ další plivanec. Plive? Plive! Ucítila jsem nějaký pohyb u mých lýtek. Jako by se tam lísala kočka. Hlavu mi stále držel pevně otočenou vpřed, nemohla jsem se podívat, ale začala jsem tušit.

Najednou jsem přestala mít strach, něco mi říkalo, že tenhle únos nebude zas až takovej horor.

***

Tlačil mě před sebou. Taková obrovská vrata jsem snad ještě nikdy neviděla. Co to je? Pod nohama divný měkký povrch, houpalo se to tam, dostávala jsem mořskou nemoc. Budu zvracet, mě napadlo. 

„Tady ne!“ řekl náhle ten hlas za mnou.

„Co?“ pevně mi držel hlavu, abych se nemohla otočit.

„Tady se nebleje!“

Prudce jsem se odtrhla, vyskočila jsem výš, abych dosáhla a strhla mu masku. LUCIUS!

„Lu?“ Tak a bylo to! Jo, zase on.

„Co má tohle znamenat?“

Zastavil se a trochu provinile se tvářil.

„Nemusíš kvůli sexu se mnou přece vyvádět takové věci.“ Zasmála jsem se. „Ty jo! Jakože únos?“

Nic neříkal.

„Jsem polichocena, že máš tak bujnou fantazii.“

Zavrtěl hlavou a lehce se usmál.  "Plním je tvé sny."

"Co?" 

"No to bylo samé, ‘vezmi mě do nebe, miláčku’ a ‘vznáším se s tebou do oblak’..."

"Opravdu? Tady???..." no jak chce, říkala jsem, přece je jedno, kde to budeme dělat.

Očima jako by naznačil, že se mám otočit. To určitě, na tohle mu už neskočím.

„Tak? Kde na to chceš vlítnout? Mohls alespoň naznačit, vzala bych sebou ´naši´ deku.“ Úsměv mu zamrzl jako na severním pólu.

„Miláčku… na co čekáš,“ svlékla jsem přehoz a přistoupila blíž. „To mě ani nepolíbíš?“

Nic!

Kruci! Co zas má?

„Chci tvé prsty v mojí muš….“ Zacpal mi pusu a otočil mne čelem vzad.

Stál tam!

Stál!

A doprdele! Srdce se mi rozbušilo, nohy roztřásly. No jo, zase jsem ustřelila.

Měl pevně sevřená ústa i oči, vrásky na čele jen dodávaly napětí.

TAŤKA!

***

Baví vás to? Pokračování zase ve čtvrtek, ju?! Přijďte. Pate Bohunka 0

***