Jak jsme "vylezli" na Sněžku. Nebo ne?

***

Srpen 2018

"Tak kam?" Zeptal se manžel.

"Jestli mi vážně chceš udělat radost, tak dnes dáme tu Sněžku." Víte, když chci, umím být přesvědčivá, umím se podívat tak, že i manžel jihne. 

A stalo se! Zjihnul a vyrazili jsme. Měli to tam 210 km. Jsme zvyklí cestovat k mamce 250 km, takže tohle byla sranda. Víte přece, jak moc ráda jezdím autem. 

O tom, jak moc mám ráda jízdu autem a jaký jsem spolujezdec, jsem se už zmínila v tomto blogu. 

***

Gumídci, kafe, i pití jsou k mání na každé pumpě, záchody taky a tak jsme zanechali obě dcerky doma vyrazili na Sněžku.

Cestou ale můj manžel postupně ubíral z mých nadějí, že bychom přece jen šli nahoru pešo. Když jsme dojeli až na místo, už jsem slevila ze všech mých natěšených představ a přistoupila na scénář - nahoru lanovkou a dolů pěšky.

A tak se i stalo.

Vyčkali jsme si dvouhodinovou řadu, koupili lístky a frrrr.

Tady je pár foteček z převýšení. Omluvte špinavé sklo pojízdného kvádru.

Nahoře, jsem měla čas vyfotit okolí, teda, kdybych mohla, zůstala bych tam až do večera. Ale to nebylo v plánu, v plánu bylo urychleně slézt tenhle kopec a hurá na hotel. Chápejte jedna noc bez dcer...

Nějak jsme ale sešli z cesty, víte, manžel nemá rád, když mu radím a tak jsem to celé nechala na něm. A stalo se, že jsme sice šli dolů, ale dost jiným směrem, než jsme původně chtěli.

Dnes se tomu smějeme, ale musím říct, že můj muž začal cestou mlčet. A on když mlčí, to znamená průser. Nebo když si dokonce začne pískat, no to je úplně hotovo! Ne, nepískal, protože neměl sil. Cestou umíral a nabíral stále větší vztek, nad mým skvělým nápadem jít na Sněžku. (Ale my šli přece z ní, nebyl to můj nápad...)

Celou cestu jsem se kochala tou přírodou, prostě nádhera, tekl tam potok, ve kterém jsme si ve třicetistupňovém horku svlažili obličeje i těla. Krásné osvěžení, ale můj muž vůbec nebyl nadšený jako  já. Musela jsem krotit svou chuť vše si vyfotit a zdokumentovat, protože jsem chtěla dožít do večera. A tak moje ruce neustále nahmatávaly mobil, že přece aspoň jednu fotku... nedovolila jsem si zastavit jeho rozběhlé tělo. Funěl a dupal a chvilkami vypadal, že začne křičet, přitom mě se ta cesta taaak líbila.

(Klidně bych si to dala znovu, tedy ne druhý den, to jsem necítila nohy, ale klidně příští víkend. Ale on už nikdy nechce o Sněžce slyšet. Říkal, že to byl očistec. Mezi námi, on totiž můj muž neumí chodit pomalu, neustále se někam žene a mění směr a držet s ním krok není lehké i přes náš věkový rozdíl. Jednou mě uchodí k smrti.)

Dobře, nakonec jsme našli tu správnou cestu a dobelhali se do hotelu, kde nás přivítali dosti veselý majitel se slovy: "Vaše sekretářka bude sdílet pokoj s Vámi?" 

Než mu manžel stačil jednu vypálit dodal: "Máme tu úžasné pivní lázně, kdybyste chtěli zažít nějakou romantiku." 

Jsme zvyklí, že na nás lidé dost podivně reagují a nevědí zda jsem sekretářka, milenka nebo dokonce dcera, ale v ten den se nikdo nesmál. Dokonce zamrzl úsměv i panu majiteli na rtech, když ho manžel zpražil nenávistným pohledem.

Naštěstí jsme se na pokoji zretovali a k večeři nás čekaly báječné borůvkové knedlíky a ty já prostě můžu. Víno spravilo náladu manželovi a večer se nakonec hodně povedl. 

***

Vždy jsem toužila splnit si sen a vyjít na Sněžku, ani tentokrát se mi to nepovedlo a můj muž o ní už nikdy nechce slyšet. 

No, co vám budu povídat, na Sněžku klidně, ale bez mého manžela!

Kdybyste někdy někdo šel a měl volné místo po boku, ráda si splním sen a vyškrábu se nahoru s vámi.