Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid. Jak jsem ve čtvrtek chvátala.

Zpět jsem táhla Zdeničku trochu víc, než je zvyklá. Brblala a odporovala. Když jsem vešla do uličky "hanby", uviděla jsem je Ano, pomahače Stálo tam policejní auto a "chránící páni" rozdávali krásné botky.

***

Jsem ulítaná, neumím chodit pomalu a neustále někam spěchám. Ani nemám kam, a přesto spěchám. Jsem už taková. 

Ve čtvrtek jsem ale pospíchala, aniž bych to chtěla. Situace to tak chtěla.

***

Ráno.

Protože se před naším domem v dubnu ‘vyráběl' nový chodník, nesměl náš pes ven, protože by zdrhl. A tak jsem ho vzala do auta a cestou ze školy, kam vozím dcerku, jsem ho měla v plánu vyvenčit.

Řekla jsem si, že dám Lipky. Kde se projít jinde než právě tam? (foto viz blog....)

Pesan vesele pobíhal a já si to štrádovala mojí oblíbenou cestou. V dálce, tam kde končí hřbitovní zeď, jsem uviděla nějaký pohyb. Zřejmě tam někdo venčil psa, jsem si myslela.

Po dalších metrech jsem se ujistila, že tam pobíhá tele. Tele? Tady v Lipkách? Černé tele?

Kdybych si tam vzala brýle. Jenže to já ne... Zaměřovala jsem to zvíře...

Ajajaj. Nebylo to tele, byl to rotvajler. Jako tele!

A jako na sviňu právě, když přebíhal asi po sté silnici, zvedl hlavu a zavětřil.

"Time!"

Přivázala jsem našeho zabijáka, (chápejte, kdyby ten roťas nezaútočil, jistě by na něj vyjel ten náš trouba) a pomalu jsem se dala na ústup. Nojono, procházka nebude, problesklo mi hlavou. 

Tele se dívalo naším směrem, když my už mířili zpět k autu, pěkně pomalu, nenápadně. 

Otočila jsem se a ten pes šel za námi.

Zrychlila jsem nepatrně.

Otočila se a on... klusal!

Rozběhla jsem se, můj vlastní pes smýkán na vodítku. Chtěl ho potkat, chtěl mu to nandat, chtěl zamachrovat před svou paní. Blbec!

Pohled zpět a... rotvajler běžel. 

"Sakra", jsem si rozhodně neřekla, přitvrdila jsem ve svém slovníku, ano použila jsem ku... :)

Auto už bylo na dohled. Pán, kterého jsme míjeli, mě popostrkával očima, nebylo to nic platné, ta bestie se blížila. 

Panikařila jsem a nemohla nahmatat klíče. Už jsem našla to správné tlačítko a auto zablikalo. Ještě kousek a budeme tam. Skoro jsem bulela. (to dělám často, když si nevím rady... ženská!)

Na domě, vedle kterého stál můj vůz, pracovali zedníci.

"Paní, utíkejte." volali na mě naléhavě.

"Vole," napadlo mě, "a co asi tak dělám!" 

Rychle jsem narvala psa do kufru a skočila na sedadlo. Srdce až někde v mozku, tep 250. 

Chachá, vítězoslavně jsem se zasmála, aby ze mne všechno spadlo. Rozhlédla jsem se a  chtěla tomu psovi ukázat prostředníček. 

Hledala jsem vyceněné tesáky a modru plnou slin, ale ten telecí zabiják tam nebyl. Ve zpětném zrcátku jsem uviděla, jak utíká zpět. 

Rozdýchávala jsem tuto situaci asi pět minut. Tim v kufru kňučel. Nabuzený testosteronem (je vykastrovaný, tak nevím, čím byl nabuzený), byl připraven k boji. To on vždy.

***

Takový čtvrteční ranní běh má něco do sebe. Poznala jsem to hned tentýž den odpoledne při návštěvě očního lékaře v Jihlavě.

Co se stalo?

***

Jsem dochvilná, protože si nikdy nedělám hlavu s tím, kam zaparkovat auto.

Ne, tak to nebylo. Přijela jsem k "dělňáku" a tam jako na potvoru byla všechna místa obsazená. No dobře, řekla jsem si, dám to do té uličky, kde se nesmí stát. Vždyť je to jen na chvilku.

Parkuje se tam šikmo zadkem do silnice. Postavila jsem se jako asi pátá v řadě. Bez lístku, protože nikde tam prostě nemají automat na lístky. Koupila bych si ho, vážně, nikde žádný přístroj, který plive papírky. 

Když jsem opouštěla vozidlo, počítala jsem, kolik ostatních aut nemá parkovací kartu nebo povolení a bylo jich... pche spoustu.

U očního.

Dobře, přijela jsem o trochu dřív a šla s dítětem a děti berou přednostně (uklidňovala jsem sama sebe). Snažila jsem se nemyslet na to špatně zaparkované auto. 

Ale myšlenky se mi tam vracely jako hozený bumerang. Přistihla jsem se, že si dokonce olupuji lak z nehtů! Kromě toho, že se mi chtělo čůrat, mne znervózňoval fakt, že jsem ještě nikdy nedostala botičku, a že neznám postup při řešení takovéto situace.

Zpět jsem táhla Zdeničku trochu víc, než je zvyklá. Brblala a odporovala. Když jsem vešla do uličky "hanby", uviděla jsem je!

Ano, policii! Stálo tam policejní auto a "chránící páni" dávali prvnímu špatně stojícímu automobilu botu.

Popoběhla jsem, ten den už podruhé! 

Zdenička vlála za mnou. Jak jsem doběhla k autu, narvala jsem ji do sedačky bez zapnutí s vědomím, že vzadu mám tmavé folie, tzn. policisté neuvidí, že není připoutaná, hlavně, že budu pryč. 

V klidné postranní uličce jsem nechávala můj tep klesnout na správný takt, připoutala podle předpisů Zdenýšku a bez nového poznatku jak sundat botičku, jsme frčely dom.

***

Podařilo se mi uniknout před průšvihem dvakrát za den. Neměla jsem si vsadit??? Když jsem měla takové štěstí?

Nějak ten pohyb poslední dobou flákám, ale po čtvrtečních zážitcích jsem pochopila, že rychlý pohyb, chůze nebo dokonce běh je ku prospěchu věci.

Proto jsem také napsala tenhle blog. Abych na vás apelovala, běhejte a choďte rychle, jednou se vám to vrátí v dobrém. Vemte si příklad ze mě!