Zakázali psát a zakázali zpívat

Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali hrát a zakázali zpívat. (Karel Kryl: Veličenstvo Kat).

V úterý 9. června oblétly naši republiku záběry z policejní akce, o nichž by nezasvěcený pozorovatel řekl, že pocházejí nejspíš odněkud z Běloruska. Pozatýkáni byli především extrémisté, kteří pořádali hudební koncerty, nebo na nich dokonce vystupovali. Michal Semín z Institutu sv. Josefa o tom napsal na svém blogu článek, v němž současnou persekuci neonacistických undergroundových skupin přirovnal – zcela správně – k persekuci undergroundových skupin předlistopadových.

Na jednom diskusním serveru se o článku hned strhla emotivní debata, kde se bylo lze dočíst např. že šlo od toho náboženského fundamentalisty o urážlivou demagogii přirovnávat „nácky“ k Plastikům a drze se přitom zaštiťovat velkým filosofem Patočkou. 

Cenzura do hudby nepatří

Je úplně jedno, co která skupina zpívá. Je pravdou, že pokud bych ve svém článku zcela vážně napsal „Náckové do plynu,“ podněcoval bych tím násilí vůči skupině obyvatel, což je trestný čin. Pokud ale ultralevicoví „muzikanti“ ve své „skladbě“ skandují „Mlať skinheada do hlavy,“ jedná se již o umění a jako součást umění by se tento projev měl tolerovat

Hudební texty jsou vůbec plné násilí. Podívejme se třeba na část textu Hail and Kill od americké metalové formace Manowar:

Rip their flesh
Burn their hearts
Stab them in the eyes
Rape their women as they cry
Kill their servents
Burn their homes
Till there's no blood left to spill
Hail and Kill
Power and dominion are taken by the will
By divine right hail and kill

Pokud by Manowar byli považováni za neonacisty, nejspíše by jim to naše policie během jejich koncertu v ČR osladila. Už jen proto, že slovo „hail“ v angličtině je ekvivalentem slova „heil“ v němčině.

A to je právě ten problém, hudební skupiny si mohou zpívat, co chtějí. Mohou zpívat o násilí, mohou vyzývat k mlácení skinheadů do hlavy, propagovat kouření marihuany etc. Ale ve chvíli, kdy se přijde na to, že jde o neonacisty,  výzvy na stejné úrovni jako „Mlať skinheada do hlavy,“ se netolerují a netoleruje se vlastně vůbec nic, co by jen trochu mohlo zavánět rasismem, antisemitismem nebo fašismem.

Ve skutečně svobodné společnosti si člověk smí zpívat, co chce, třeba „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ a nemusí se bát, že by jeho kapela byla prohlášena za zločineckou organisaci. Ve skutečně svobodné společnosti se Útvar pro odhalování organisovaného zločinu nezabývá zabavováním mixážních pultů a další zvukové aparatury, ale bojuje s mafií, jež skutečně ohrožuje její občany.

Svoboda slova mimo umění

Stačí tedy nechat hudební skupiny na pokoji, aby si v klidu zpívaly, co se jim zlíbí? Je svoboda slova v ostatních oblastech dostatečná?

Troufám si napsat, že bohužel není. Podle mého přesvědčení, by se svoboda vyjadřování vlastních myšlének měla lišit od svobody uměleckého projevu jen v tom, že by neměly být tolerovány projevy podněcující násilí, jak jsem o tom psal výše.

Pokud jde o historické události, nejrůznější genocidy, nemyslím si, že by se mělo trestat zpochybňování průběhu Stalinova Holodomoru nebo arménského holokaustu. Stejně tak by ale neměly být trestány pochybnosti o některých aspektech šoa. Každý člověk má právo na svůj názor a pokud tím nepodněcuje k násilí, nemělo by mu být bráněno v jeho vyslovení.

Dále se dnes trestá tzv. extremistická symbolika. Tedy rozhodně se netrestá tričko s masovým vrahem Che Guevarou, obraz čekisty Dzeržinského na Langerově ministerstvu vnitra nebo rudá vlajka se srpem a kladivem. Proto by nemělo být trestáno ani tričko s Adolfem Hitlerem, obraz gestapáka Heiricha Himmlera nebo rudá vlajka s bílým kruhem a černou svastikou.

Komunistické či nacistické názory nám mohou připadat odpudivé. Ale zákony by se neměly řídit takovými subjektivními pocity, mně např. připadá odpudivá politika (obzvláště některých) parlamentních stran. Přesto bych jim nikdy nebral jejich svobodu slova.

Souhlasí-li někdo s thesí

„Lidé, o kterých víme, že by ostatním svobodu slova nedopřáli, si ji nezaslouží,“

sám se tím vlastní svobody vzdává, protože se tím sám mezi tyto lidi zařadil.

Přijmeme tedy tu možná notně profláklou, ale stále nosnou thesi Voltairovu. Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale vždy budu bojovat za to, abyste to říkat mohl.