Pokud někdo někoho miluje, má pocit, že pro něho neudělal dost, nebo mohl být vynalézavější v činnosti pro něj (například s ním netrávil dost času, nebo já nevím co) a tak vlastně zpytuje svědomí a stále ho to vede k větší dokonalosti, nebo aspoň k snaze o ni. Myslím, že u zpovědi nejde o to, že jsem něco udělal tolikrát atd.. ale o tu chuť být lepší pro Boha, který je sám také láska... Kdyby takto člověk nepřemýšlel, mohlo by se stát, že nakonec vše zrelativizuje, všechny své viny jakoby rozpustí v té nekonečné lásce a nakonec z něho bude jen spokojený sobec, který se vlastně o nic ani nesnaží...protože proč taky, že , když ho Bůh miluje... jenže Bůh od člověka čeká taky lásku a projevy lásky - o to mu vlastně jde, aby to bylo oboustranné. A kvůli tomu je zpověď, ve které se zamyslím, zda jsem nemohl udělat víc, třeba... pokud tedy vážně tedy nepotřebuji něco skutečně odpustit ( to je ten horší případ).

Neubližuj lidem a neber jim jejich věci ! To je přirozené právo, které je, podle mnoha osvícených věřících, Božím darem. Kdo tento dar přijme, nemusí mít výčitky s tím, jaký život žije.