Vážený pane kolego!
Problémem naší postkomunistické společnosti je v tom, že příliš zabočila doleva, že má hlubokou nedůvěru k člověku a neváží si občanské svobody a přirozených vztahů. Proto je zde tendence všechno držet v jedněch rukou. Ale to nefunguje a fungovat nikdy nebude! Zejména proto, že tyto ruce si libují ve své moci a slávě, místo služby druhému.
Žijeme v levičáckém světě, který spoléhá na sociální inženýrství, že výmysl lidský je dokonalejší než příroda, která nás zplodila. Odmítáme subsidiaritu, protože druhému člověku nedůvěřujeme. A tak děláme centrální gigaprojekty, které nedokážeme stvořit a které kolabují.
Každý, i ten poslední v naší společnosti, potřebuje důvěru a osobní svobodu, která je přirozeným dárcem odpovědnosti. U nás naopak persekujeme ty z nás, kteří tvůrčím způsobem přistupují k výkonu své práce. Důležitější než výsledek naší práce je formální dodržování centrálních nařízení, i kdyby byla hloupá!
Jsme poznamenáni nacistickou a komunistickou totalitou víc, než jsme ochotni si přiznat. Ježíšově výzvě k lásce se vysmíváme a stavíme na závisti s nenávistí, ve kterých nás vychovali komunisti, aby snáze ovládli svět. Budovat v lásce je vždy obtížnější než bořit s nenávistí.
Od Listopadu jsem psal o tom, že s károu zdravotnictví jsme sjeli z cesty pravé a zapadáme do bahna. Zapadli jsme tak hluboko do těch postkomunistických levičáckých iluzí, že nevidím cestu zpět. Dokud nedojde ke kolapsu celé společnosti, nedokážeme tu káru v bahně opustit a vrátit se na cestu.
