Marek Orko Vácha na tapetě

„Kam se ztratil bůh“, ptá se Štefan Hríb tří pozoruhodných kněží, Marka Orko Váchy, Karla Satoria a Tomáše Halíka. Je dobře, že se bůh ztrácí? Ano! Hledáme Ježíšova Boha, Stvořitele, Spasitele a Obnovitele.

Marek Orko Vácha na Přírodovědné fakultě Masarykovy university vystudoval molekulární biologii a genetiku. Pak vystudoval teologii a stal se knězem. Nyní je přednosta Ústavu etiky na 3. Lékařské fakultě University Karlovy.

Žije převážně v ateistickém prostředí a tak Štefan Hríb začíná otázkami po důkazech existence Boží. Marek Orko Vácha jako biolog, genetik, hltající exaktní poznání vědy, staví svoji filosofii na přístupu biskupa Augustina a mnicha Tomáše Akvinského, na jejich důkazech existence Boží. Jako znalec evoluce si klade otázky vývoje vesmíru po Big Bangu, kdy vesmír vniknul z ničeho.

Hledá Stvořitele vesmíru, hledá tu Inteligenci, která vše dala do pohybu. Hledá toho Umělce, který vesmír vytvořil. Tak jako obraz věrně svědčí o svém malíři, tak krásy světa svědčí o svém Stvořiteli.

Marek Orko Vácha je si dobře vědom toho, že nejde o důkazy v pravém, exaktním slova smyslu, že jde o prosté, potenciální cesty k Bohu, že tyto prožitky postavené na exaktním objevování zákonitostí v přírodě, v makrokosmu i mikrokosmu, že tato ohromení vědeckým poznáním mohou vést na cestu ke Stvořiteli.

Židé nepřemýšlejí, zda Bůh je. On prostě je a vede svůj vyvolený národ a vede jednotlivce mezi vyvolenými a ochraňuje je na jejich cestě. Na otázku člověka po Bohu, odpovídají židovské knihy “Já jsem, který jsem!“ Podobný vztah k Bohu mají i východní křesťané, kteří se neptají, zda Bůh je, ale jaký je.

Západní křesťané se však pídí po Bohu jinak. Po vzoru exaktní vědy by chtěli Boha rozcupovat na jednotlivé součástky a zkoumat, jak funguje. Prostě Boha vidět a sáhnout si na Něho. Z osobní zkušenosti a z Písma však dobře víme, že to není možné.

Pokud někdo vnímá Boha jako automat na splnění vlastních přání, vložím do Boha modlitbičku, co chci, a z Boha mi to vypadne, musí být zákonitě zklamán. Modlitba je odevzdání sebe sama a druhého do vůle Boží, do lásky Boží, vrcholí prožitím Božího dotyku.

Marek Orko Vácha poznání Boha člověkem staví na osobním prožitku setkání s Ním v modlitbě, v rozhovoru s Ním, třeba i v zážitku splněné prosby. Skeptik může volat: „Pane, otevři se mi, ať Tě mohu poznat!“

Boha nelze vypočítat. A nikdy nebude možné Jej vypočítat. Proč? Protože by se člověk stal jen kolečkem v jakémsi Božím mechanickém soukolí. Ale tak svět nefunguje. Člověk je stvořen k obrazu Božímu. Má být zrcadlem Božím. A právě ta svoboda člověka je součástí tohoto zrcadla, je zrcadlem svobody Boží.  Pokud je Bůh nějak omezen, pak snad jedině Pravdou a Láskou. A odpovědností vyplývající ze svobody.

Pozoruhodná je reakce Marka Orko Váchy na větu Ježíše Krista „Já jsem cesta, pravda, život!“ Cituji: Pokud je Bůh pravda, tak já nemohu být majitelem pravdy. Mohu být nanejvýš tak jejím pokorným služebníkem.

Marek Orko Vácha se svěřuje s tím, že se na něho obracejí ateisté zděšení tím, že se modlí k Bohu. Co s tím mají dělat? Pak zajdou do kostela a tam vidí lidi, kteří zdaleka nežijí podle desatera. A tak mají problém s institucionalizací své objevené víry. Mnozí představitelé Církve se chovají tak, že hledající raději zůstávají ve svém vztahu k Bohu osamocení. A nejde jen o obyčejné věřící. Jde i o vysoce postavené církevní činitele. Proto je podstatné, aby každý věřící si dokázal říci s papežem Františkem: Jsem hříšník spoléhající na Boží Lásku.

Překážkou v hledání Boha mohou být naše dětské naivní představy hodného dědečka na obláčku, které se nemění podle naší zralosti. Nakonec jsou rizikové jakékoliv naše představy, na kterých uvízneme. Výpravčí Hubička Bohumila Hrabala vnímal Boha jako krásnou, nahou ženu. Jsou to tedy naše fantazie o Bohu, co stojí proti nám, říká Marek Orko Vácha. Na cestě poznání Boha nestojí náš rozum, ale naše představy o Něm.

V Písmech nenajdeme žádné zobrazení Boha a dokonce je tam zákaz zobrazování Boha. Proč? Protože žádná naše představa Boha neodpovídá skutečnosti. Každá naše představa o Bohu se více či méně blíží realitě, ale nikdy s ní není totožná. Proto k našemu osobnímu obrazu bychom měli být pokorní. Ve vší upřimnosti Bůh pro nás zůstává tajemstvím. Starý zákon si netroufá ani dát Bohu jméno.

Voltaire se šklebil Církvi, že Bůh nemůže existovat, pokud má být nekonečně dobrý a připouštět zlo a utrpení. Bůh sestoupil mezi lidi v Ježíši z Nazaretu, ale zlo a utrpení neodstranil, naopak v jeho nekrutější formě nejpotupnější smrtí na kříži jej nesl s námi, aby se zmrvýchvstáním projevilo Jeho božství.

Na závěr rozhovoru Štefan Hríb otevírá otázku, co je láska, když podle evangelisty Jana „Bůh je Láska!“ Láska není jen erotický sexuální vztah, i když má svůj konečný zdroj v Bohu. Láska je také přátelství, kamarádství. Láska je také vztah rodičů k dětem. Láska je plodný vztah k Bohu a druhému člověku.

Může nám vyvolávat nepochopení láska k nepřátelům. Té nejsem schopen podle svých představ. Stačí však nahradit toto dnes devalvované slovo „láska“ slovem „úcta“. Chovám úctu k Bohu, úctu k druhému člověku, úctu k manželovi, úctu k dětem, úctu ke stvořené přírodě a úctu k nepřátelům. Alespoň tu úctu, i když láska je víc než úcta.

...........................................................................................

Žádám čtenáře o věcnou diskusi.