Jak zachránit naše zdravotnictví?

Dvacet let usiluje Česká lékařská komora o záchranu funkčního zdravotnictví. Marně. Politici jí berou jednu kompetenci za druhou. Úsilí o kvalitu je vnímáno negativně, politiky i celou společností.

Máme nejnižší výdaje na zdravotnictví v Evropě a přitom zdravotnictví jedno z nejkvalitnějších. Jakési perpetuum mobile. Nikde ve světě to nefunguje. Česká republika je výjimkou. Ale za jakou cenu? Lékaři a sestry dotují naše zdravotnictví ze svého na svých nízkých platech.

A důsledky? Lékaři většinově nepřijali doporučení Václava Klause, aby šli dělat taxikáře, ale šli za lepším, kde jsou čtyřikrát až pětkrát lépe odměňováni. Ano, zcela obecně je v Česku lidská práce ceněna velmi nízko. Kromě tlachání ve sněmovně. Pokud mohli, lékaři začali odcházet do emigrace. Po rozvrácení vzdělávání lékařů, odcházejí i čerství absolventi medicínských studií, kteří mají zájem stát se kvalitními lékaři. A zdravotní sestry prchají do jiných zaměstnání, kde je jejich práce ceněna výše a mají méně dřiny a méně nedůstojných buzerací.

Na veškerá upozornění České lékařské komory si politici hrají na mrtvého brouka. A následky jsou zjevné. Máme nové budovy, nové přístroje (ze kterých jsou pro politiky potenciální provize), ale nemáme personál (tu provize nehrozí). Ať jsi jdou, kam chtějí, my máme dost personálu z východu… Jednak zjišťujeme, že naplnění prázdných míst z těchto krajin není dostatečné, ale horší je, že ani kvalita vzdělání těchto lékařů není garantována, protože není na evropské úrovni. A jazyková bariéra je dalším vážným problémem.

V České republice chybí stovky až tisíce lékařů a sester. Asi dvacet procent z aktivního personálu je již důchodového věku a téměř padesát procent je starších padesáti let. Strom života našich zdravotníků nám tedy nevěští nic dobrého.

Já vím, že rozvrat zdravotnictví není v Česku ojedinělý. Stejně tak máme rozvráceno vzdělávání. Ostatně prakticky všechny obory. Politici neslouží národu, ale sobě. Hrozí nám tak, že budeme národem hlupáků a národem bez kvalitní zdravotní péče. Ve středověku byla zdravotní péče také na nízké úrovni a nevyhynuli jsme. Jistě, ale…

Ač je naše zdravotnictví hrubě podfinancováno, naše veřejnoprávní pseudopojištění, na které jsme tolik hrdí, nám umožňuje enormní ztráty z našich peněz na naše zdraví. Bývalý ředitel IZIPu Jiří Paško to odhadoval na desítky miliard korun ročně. Autory IZIP byli odeesáci Cabrnoch a Ouzký. Prý to byl tunel. Podle toho, jak tento absolutně nefungující model prodloužili předáním akcií IZIPu do Švýcarska, to asi byla pravda. A tak zdravotnictví bez peněz je dále likvidováno tichým souhlasem našich politiků s nadhodnocováním staveb a přístrojů s provizemi.

O nutnosti postavení financování našeho zdravotnictví na přirozených základech a občanské svobodě na rozdíl od současného sociálního inženýrství v podobě zdravotnictví zadarmo pro bohaté i chudé se mezi lékaři diskutuje již léta. Marně. Svobodě lékaře léčit svého pacienta podle jeho potřeb a osobní odpovědnosti pacienta za proplacení zdravotní péče nechtějí naši politici rozumět. Všichni, včetně politiků ODS a TOP 09, si nedokáží představit zdravotnictví, které by se neopíralo o levičácké sociální inženýrství. Místo sociálních dávek pro chudé všichni falešně lpí na zdravotnictví zadarmo pro bohaté i chudé a žijí iluzí, že kvalitní zdravotnictví zadarmo může být dostupné. Nesmysl! To končí v nedostupnosti kvalitní zdravotní péče bez korupce či protekce, což právě pro chudé je asociální.

Nedostatek personálu vede k přetěžování zbylého personálu, větší chybovosti při práci a stává se rizikem pro naše pacienty. Personál je donucen k nezákonnému množství přesčasů, na jejichž zaplacení nemocnice stejně nemají peníze. Tato exploatace personálu je dalším důvodem k prchání ze zdravotnictví. Pokud personál chce přežít ve zdraví, musí z našeho zdravotnictví odejít.

Navíc složité rozpisování služeb neodpovídající skutečnosti, ale předpisům, které nelze dodržovat, zabírá personálu neuvěřitelné hodiny zcela zbytečné práce. Nikoliv vzácným řešením je, že personál je veden pod dvěma personálními čísly, takže dvojnásobný počet odpracovaných hodin lze „rozepsat“ na „dva“ zaměstnance, aby porušování zákonů nebylo do očí bijící.

Za ministrování Leoše Hegera byly zákonně určeny nejnižší stavy personálu, při kterých oddělení ještě může fungovat. Bohužel tyto počty byly přijaty jako normy, které nepočítají s tím, že někdo z personálu může onemocnět, nebo že může dojít k hromadnému neštěstí nebo epidemii. A důsledek? Příslušné oddělení přestává fungovat. A tak naše zdravotnictví kromě podfinancování je přetížené na hraně svých možností. Při jakékoliv zátěži je za hranou.

A tak personál ze zdravotnictví prchá, zavírají se oddělení, prodlužují se čekací doby na vyšetření a na operace, zaměstnávají se cizinci se spornou kvalifikací. A jedním z posledních zářezů pro tyto nemocnice je nespravedlivé odměňování za jednotlivé výkony. Některé nemocnice dostávají za stejnou práci mnohem méně než jiné nemocnice, takže vykonanou zdravotní péči mají hrazenu jen částečně. Z čeho pak mají platit svůj personál?

Syndrom vyhoření postihuje nejen lékaře ve výkonu medicínské praxe, ale i lékaře ve výkonných orgánech České lékařské komory. Naši politici tak vehementně odmítají postavit zdravotnictví na přirozené nohy, že lékaři již dávno resignovali a požadují jen kosmetické úpravy stávajícího zdravotnictví. To není dobře, protože to znamená, že bychom měli být navždy spokojeni s iluzí dostupnosti kvalitního zdravotnictví, jak tomu bylo v komunistické éře a jak je tomu dnes.

Proto Česká lékařské komora usiluje o větší informovanost naší občanské veřejnosti o skutečném stavu našeho zdravotnictví, o jeho rozkladu a příčinách tohoto rozpadu. Nesmíme dopustit, abychom se „stali spolupachateli vraždy českého zdravotnictví“, říká prezident ČLK Milan Kubek.

……………………………………….

Napsáno pro Medical tribune, Tempus medicorum a další veřejnoprávní media, která to stejně neotisknou, že?