Destrukce státu?

Demokratické strany nás vedou k liberální demokracii s občanskými svobodami a k právnímu státu. Autoritativní strany nás vedou do autoritativních režimů. Prý jsme chtěli změnu. Neznám nikoho, kdo by chtěl autoritativní režim.

V demokratických stranách jsou si všichni členové rovni, ctí se především politické dovednosti jednotlivých členů a podle toho se střídají ve vedení strany. Strany jsou orientovány do budoucnosti, mají svoji ideologii, kterou se snaží řídit, a proto jsou pro své voliče snadno čitelné.

Autoritativní strany mají svého vůdce, kteří jediný mají ve všem pravdu, která záleží na našeptávačích, které neznáme. Proto je jejich ideologie proměnlivá a nečitelná. To jejich simplexním voličům nevadí.

Protože se v hospodě potkávám s nejpodivnějšími názory na demokracii, zopakujme si základní principy liberální demokracie, tedy demokracie spojené s občanskými svobodami.

Základem je demokratická dělba moci. Jde o moc zákonodárnou (parlament a senát), výkonnou (prezident a vláda) a moc soudní. Tyto moci jsou autonomní a nesmí jedna do druhé ingerovat, čímž by narušovaly demokratické principy.

Nejčastější ingerencí je omezování financování moci soudní zákonodárnou mocí. To je nepřípustné. Podobně zasahování do obsazení soudů mocí výkonnou. Hluboce za čarou demokracie, morálky a slušnosti je ovlivňování soudních výroků mocí výkonnou, které je typické pro autoritativní režimy.

Naše Ústava, jedna z nejlepších v Evropě, stejně jako zásady soužití v Evropské unii, jsou utvořeny pro opravdové demokraty. Jen nedostatečně demokraticky smýšlející občané si stěžují na jejich nedokonalost. Obě normy počítají s hluboce demokraticky vnímajícími občany, kteří jsou ochotni a dokáží hledat konsenzus. Nepočítají se vzájemně válčícími politiky usilujícími o destrukci.

Nejnebezpečnější pro demokracii jsou nespolupracující politici bojující jen o moc. Nebezpečné je i to, když jedna část exekutivy brání druhé části ve výkonu jejích povinností. Pro mne je zcela nepředstavitelné, když část politiků se mstí prezidentovi za to, že odmítnul jmenovat ministrem člověka se zálibou ve fašismu a nacismu.

Místo nenávisti a pomsty za nejmenování bych zvolil rozhodnutí znalců Ústavy u Ústavního soudu. To tito politici odmítli (z obavy z neúspěchu?) a primárně proklamují prezidenta za nedemokratickou osobu, která by neměla být znovu zvolena do prezidentského úřadu. To mi smrdí víc než jen antidemokraticky. To smrdí autoritativním režimem s omezením občanských svobod.

V demokratickém státě je řada pojistek, abychom si naši liberální demokracii udrželi. Nejdůležitější ústavní pojistkou je senát, který již několikrát opakovaně zachránil naši demokracii. Prvně snad v době Opoziční smlouvy. Senát byl nejvíce proklínán při útocích ruské hybridní války, ale také mnoha našimi nedemokratickými politiky.

Vláda se má zodpovídat parlamentu. Problémem je, že oba vznikají jedinou volbou. Pokud opoziční politici nejsou bráni vážně, pak tato pojistka nefunguje.

Nejcennější korekce vládnutí jsou veřejnoprávní média, která se stávají prvním útokem pro nedemokratické politiky, kteří usilují o jejich plnou podřízenost, aby hlásali jen autoritativní, vládní narativ.

Jak jinak bych měl chápat, že politici usilují zrušit dobře fungující financování veřejnoprávních médií cestou koncesionářských poplatků a dosud neví, čím toto financování nahradit! Chtějí závislost veřejnoprávních médií zpečetit každoročním přidělováním peněz, podle toho, jak budou veřejnoprávní média poslušná vedoucí strany, jako to bylo před Listopadem?

První, kdo napadnul důvěryhodnost našich veřejnoprávních médii, byly servery přinášející ruskou propagandu. Proruští aktivisté toto šířili mezi seniory. Nevěřte ČT24, která lže, a věřte Aeronetu a podobným serverům. Pak jsem vnímal určitou pauzu v útocích, které jsou nyní vehementně aktualizovány. Základní pilíř demokracie musí padnou, abychom měli klid na práci!

Podobně mají dopadnout kritické politické neziskové organizace. Musíme šetřit. Stojí nám to za to šetřit na úkor naší liberální demokracie?

Jsou mezi námi politici usilující o co nejširší praxi referenda. Není to riziko pro naši liberální demokracii? Všichni víme, že referendum je nejsnáze ovlivnitelné místními i zahraničními oligarchy. Není to riziko v době ruské desinformační hybridní války?

Rusové mají zájem nejen o státy bývalého Sovětského svazu, nejen o státy bývalé Varšavské smlouvy, ale působí i ve státech západní Evropy. Proto vnímám tyto naše politiky usilující o referenda jako hluboce simplexní, abych je nemusel považovat přímo za vlastizrádce.

Jsou mezi námi politici, kteří stále dokola opakují, že chtějí mír na Ukrajině. Ani jeden náboj Ukrajincům! To se mají hrdinní Ukrajinci vzdát ruskému agresivnímu imperialismu a otevřít tak cestu Rusům do střední Evropy? To je ten „nový světový řád“ moci, síly a poklonkování silnějšímu, kvůli kterému máme opustit evropský humanismus postavený na židovských a křesťanských základech?

Poslední dobou je hit pohrdat usmířením mezi Čechy a Němci a neustále otevírat staré rány a zasypávání je solí. Dokonce i náš parlament se nedemokraticky snažil zabránit tomuto smíření! Náš parlament nectí svobodu shromažďovací ani svobodu slova! Naštěstí opozice se toho nezúčastnila!

O co jde? Němci pod vedením Adolfa Hitlera provedli na českém národu mnohá zvěrstva. O tom není pochyb. Ale Češi nebyli o nic lepší. Byl jsem otřesen zprávou, že po válce při vyhánění Němců z Brna se Češi vrhli na těhotnou matku, rozřízli jí břicho, vyrvali z dělohy dítě a do dělohy vložili dlažební kostku. Ta zpráva je pro mne stále živá a stále otřesná!

Na Třeboňsku v obci Tušť samozvaní rudí gardisté vyhnali ze statků německy mluvící za obec, kde je postříleli, bez ohledu na to zda to byli Němci nebo Češi. Jejich vůdce se dal k tajné policii a řadu desetiletí se ho báli všichni včetně komunistických funkcionářů. Teprve po Listopadu tam mají skrovný pomníček.

Zvěrstva se děla na obou stranách! To nezměníme! Ani otevíráním starých ran! Je jediná možná cesta, cesta vzájemného odpuštění! To je cesta Sudetoněmeckého krajanského sdružení pod vedením Bernda Posselta, kterému se podařilo ze stanov spolku vyloučit majetkové a územní nároky a přijmout Benešovy dekrety jako československý neměnný fakt. Od Brněnského setkání očekáváme usmíření a trvalé odpuštění do další společné budoucnosti.

Před několika týdny „Andrej Babiš bavorskému premiérovi řekl, že se sudetoněmeckým sněmem nemá vláda problém“. (Respekt 28/2026:3) Jenže Tomio Okamura svolal proti tomuto smíření národů schůzi poslanecké sněmovny, aby vládní politici vyjádřili parlamentní nesouhlas. Nejde o útok na svobodu shromažďovací a svobodu slova?

SPD má vřelé vztahy k destruktivní Alternativě pro Německo a Tomio Okamura potvrzuje, že mají „společné hodnoty“. Předsedkyně AfD Alice Weidel odmítá slavit porážku Německa. Bavorská AfD požaduje „nezbytné zrušení Benešových dekretů“ a na území Česka požadují dvojjazyčné místní cedule. Jde o okrajové vnímání světa, stejně okrajové, jako je vyvolávání strachu z neexistujících hrozeb v zájmu získávání voličů. Společné hodnoty?

Tomio Okamura mne překvapil větou, že sněmovna může všechno. To je omyl! Nemůže! To možná si dovolí v autoritativním státě, ale neplatí to v liberální demokracii. Nesmí vyzývat k omezování svobody slova a svobody shromažďovací. Může úkolovat vládu, kterou kontroluje, ale nesmí úkolovat prezidenta.

Vážím si premiéra Petra Fialy pro jeho dovednost udržet tolik rozdílnou koalici až do konce volebního období. Musel slevovat ze své pravicové politiky, ale koalici udržel, aniž by se musel podřizovat absurditám. Jeho vláda stála na evropském humanismu výhodném pro menší státy. Dokázal rychle pragmaticky zhodnotit ruskou agresi na Ukrajině.

Naopak Andrej Babiš je velmi slabý premiér, protože podléhá rozmarům dvou malých stran se kterými vládne. Zajímalo by mne, jak ještě dlouho dokáže vzdorovat agresivním, autoritativním stranám, jak dlouho bude vzdorovat protievropským a protiukrajinským výrokům s příchutí nacismu.

Prý jsme chtěli změnu politiky. Kdo z vás chtěl zaměnit naši liberální demokracii za autoritativní režim?