Na mou věru...

I doba klidná má v pozadí napětí. O každé totiž víme, že je proměnná. Nikdy předem nevíme, do čeho vyústí, jak co dopadne, jak se co vyvrbí.  Nadšení bývá projevem nezralosti, skepse obranou proti případnému zklamání. Důležité je uchovat si špetku naděje, víru v dobrý konec. Je tomu tak všude... A to i tam, kde se šíří  a zakořeňuje spíše rozčarování.

Na mou věru,

 každý, aby si dnes uchoval pečeť lidství, potřebuje pořádnou vzpěru,

Jako stát k ní totiž směřujeme jaksi v protisměru.

Potřebujeme zákony, aby se podle nich nedalo okrádat,

aby privilegium v tom směru neměla naše vláda-nevláda …

která všechny zlodějny schvaluje na dobu dvaceti let,

aby se nerozkymácel v inkognitu se pohybující mafiánský svět…

Všechno se dělá, aby ten, kdo si už nakradl, byl nadále tabu,

Jen tak prý má naději, že se dostane k dalšímu vítěznému tahu…