Proč zanikla Atlantida aneb proč se nám stále daří tak špatně

Jsme stále s něčím nespokojení. Stačí se projít po obchodě a zahledět se do tváří lidí. Zračí se v nich neklid, napětí, úzkost, otrávenost, bojovnost i zmatek. Hlasatel – komik – telefonoval našemu bývalému presidentovi Václavu Havlovi a stěžoval si na lidi, ptal se, proč je to tu 22 let po revoluci pořád tak špatné. Odpověď dostal standardní: potrvá to generace, nežli to bude lepší, nejde to tak rychle. Když jsme tu samou otázku diskutovali na tzv. Povídáních s panem ing. Janem Konfrštem (www.povidanisjanem.cz), odpověděl na naše volání po lepším stavu věcí veřejných zdánlivě nesmyslně: všimli jste si, že v Praze je víc záchodků nežli před rokem 1989? No, to jsme si všimli, ale co to ostatní? To jde vývoj a pokrok skutečně tak pomalu, že nám má stačit pár záchodků navíc a zlepšení, po kterém voláme, zaznamenají v budoucnosti generace příští - naše vnoučata, ale spíš až vnoučata našich vnoučat - a to ještě kdoví jestli? No, to je šílené! Vždyť mi potřebujeme žít lépe už teď v tomto okamžiku!    

Dějiny se dokola opakují, jako bychom se, my lidi, točili v kruhu. Podobně jako my teď na tom byla i Atlantida: chtěli víc, chtěli to lepší až nejlepší – domáhali se zlepšení, chtěli je mít nejlépe ihned. Jaké metody k tomu zvolili? Věříte, že hodně podobné těm dnešním: krádež hmotných věcí i nápadů, zkreslení údajů tak, aby zisk dostali vyvolení (ti výše postavení) na úkor ostatních… Přehlíživost jeden k druhému, hrabání majetku a výhod pod sebe do svého hnízda a sekání hlav těm kolem. Řád, slušnost, jak říká Václav Havel a čímž se pro mnohé stal bláhovým snílkem „láska a pravda, která by měla vítězit nad lží a nenávistí“… to se tenkrát (stejně jako teď) nenosilo. Lidi nebavilo hlouběji se zamýšlet nad životem a vědět, že mají jen to, co si vytvořili - stejně jako my 22 let po svržení vlády jedné strany, máme pár nepatrných zlepšení, mezi které patří i výše zmíněné záchodky, kterých je skutečně o pár víc nežli před lety… a mnohé jsou i v lepším stavu.

Dějiny se dokola opakují a my bychom neměli chodit v nesmyslném kruhu stále dokola jako nepřemýšlivé ovce. Jsme na tom přece jen o trochu lépe nežli Atlantida. Minimálně obohaceni o jejich neblahou zkušenost, že točením se v kruhu se země pod nohama „prošlape“ a následuje nenávratný pád do hlubin. Aby pýcha, kterou teď na každém kroku vidíme, nevyústila opět v pád, ale zavonělo nám něco víc nežli okamžitá prosperita nepodložená přiměřeným úsilím, neměli bychom se tím, co se teď děje, nechat otrávit. Kdo chce krást a podvádět, nesmí být pro ostatní brzdou, ale motorem postrkujícím slušnější lidi k aktivitě. Z pasti „točení se v kruhu“ je třeba vyjít a mířit po spirále výš.