Nechal nás tu, abychom to zvládli

Kdyby se za každý den, kdy byl presidentem Václav Havel změnil alespoň jeden člověk z hamižného a nenávistného na lásku a pravdu hledajícího, to by se nám to teď žilo. Nestalo se tak. Nemohlo se to stát, protože tak „pohádkově“ a sám od sebe pozitivně svět nefunguje. Nežli se něco alespoň o trošku změní od horšího k lepšímu, chvíli to trvá – a nestane se to samo.  

Když mi před lety zemřel otec, který mě nesmírně miloval, a nechal mě tady s rozhádanými příbuznými, napadlo mě, jak by se mi bývalo krásně žilo, kdyby nezemřel on, ale někdo z těch nechápajících a útočných lidí kolem mne. Proč zemřel zrovna on a teď? Co jsem si zažila muk a ústrků, nežli jsem to tu bez něho zvládla. Až po čase mi došlo, že mě tu nechal právě proto, abych to sama zvládla. A nezastavila se vůbec před ničím, co by zastiňovalo lásku a pravdu. Vyrostla, o trochu dospěla, pokročila o krok výš.

A úplně stejně jsme na tom my teď. Prstíčkem hrabeme a není nám to nic platné.  Pláčeme, je nám to líto a stejně smrti zabránit neumíme. Kdo ví o reinkarnaci, je na tom oproti ostatním lépe. Ví, že Život (vývoj jedné konkrétní duše) se děje skrze životy dílčí. Jeden takový dílčí život panu Havlovi právě skončil. Někdo se může po smrti opět narodit téměř okamžitě, druhému to třeba i několik století trvá, nežli se zase na světě objeví. Vzhledem k tomu, že jsme v tak převratné době, kdy není tajemství, že se mezi nás inkarnovala duše ojedinělá a významná, že Její narození na Zemi je událostí vskutku výjimečnou, bylo by nelogické, ale lidé velikosti pana Havla se těchto převratných záležitostí v letech příštích také neúčastnili.

Nejsme spokojeni, nikdo nejásá nad tím, co se ve světě i u nás teď děje a k tomu ani smrti poručit neumíme. Jsme pokračovatelé těch, kteří zemřeli. Všichni jsme byli při tom, když se věci spojené s panem presidentem Havlem u nás děly. Teď jen aby to vše nevyšumělo, jak má český národ zvykem. Na to jsme mistři: vědět, ale nevěřit si a hlavně nic smysluplného pro zlepšení nedělat.