Kdo se bojí, prohrává aneb jak jsem vyděsila obvodní lékařku a nikdo mi nemohl pomoci

Letos v lednu jsem přestala dýchat. Samozřejmě ne úplně, ale nemohla jsem se zhluboka nadechnout: lapala jsem po dechu -  a to nejenom při pohybu...

BUĎ JSME KE ZDRAVÍ PŘEHLÍŽIVÍ ANEBO HLEDÁME U MOUDRÝCH LIDÍ, JAK TO S NAŠÍM ŽIVOTEM JE

...zrovna mrzlo, tak jsem ráno chvíli bruslila na rybníku pod okny, odpoledne jsem pak byla hodinku na běžkách. Z takového příjemného pohybu mi nic špatného být nemohlo – ale stav se den za dnem horšil - a to i když jsem seděla v klidu doma v křesle.

Z čeho to mám, mi nedošlo, byť jsem po příčině pátrala. A posléze jsem se i dopátrala, ale nejdříve...

...týden jsem lapala po dechu a začala se bát: vždyť potíže s dýcháním jsou přece jedním z projevů covidu! Jak jsem mohla být tak slepá! No jo, ale když mně jinak vůbec nic nebylo: žádná teplota, žádná únava… žádná ztráta čichu…nic...

´Ihned přijďte´, řekla mi obvodní lékařka. Test v ordinaci byl přesně na rozhraní, zda ´ho´ mám či ne: lékařka hned objednala v nemocnici skenování mých plic, kdy mi do žíly píchnou látku, díky níž v ´tunelu´ uvidí, jak moc mám plíce zasažené, samozřejmě je nutný i PCR test… ´A ani minutu nečekejte, hned teď tam jeďte, ale sama neřiďte, ať vás tam někdo doveze´... všechna sradna šla stranou.

Lapala jsem po dechu i před tím, nežli mi na obličej v nemocnici nasadili masku s několika trubicemi vedoucími do přístrojů, které jsem musela zvýšeným úsilím prodýchat – a tak mě ´šoupli´ do tunelu… Že jsem masku nestrhla, abych se neudusila, to se mi povedlo jen díky tomu, že jsem věděla, že si nepomůžu - a jestli to teď nevydržím, budou celou proceduru opakovat… příšerná zkušenost.

Kolikrát mi ještě bude dopřáno se nadechnout, a kdo mi dopřává nebo škrtí dech – to už končím?, šlo mi hlavou…

A rozuzlení této ´krizovky´? Nebylo mi pomoci. Nikdo: NIKDO mi nemohl pomoci!!!

Nešlo o neschopnost lékařů, ti všichni byli ok, ale oni mi nemohli pomoci, protože ani při testu ani při skenování plic žádnou nemoc nenašli!

A tak se moje tragická situace změnila na tragikomickou, kdy jsem byla šťastná, že mi nic není a k tomu mi neuměli poradit, jak se nedusit.

Svědomí jsem zpytovala už celý týden, ale nic mě nenapadalo, byť jsem věděla, že nemoc je VŽDYCKY nápovědou k potřebné změně! Ale k jaké, doprčic!

Naše medicína nevěděla, tak jsem otevřela počítač a pátrala v té ´celostní´ - a došla k medicíně čínské. Aha, tak plíce souvisí s žaludkem, s trávením. Je leden a tento rok jsme vánoční pojídání sladkého víc než jindy protáhli i přes Nový rok… a bílý cukr, kterému se docela úspěšně vyhýbám, protože mi vůbec nedělá dobře, jsem si letos do života vpustila víc nežli jindy… a moje trávení? ... v tak žalostném stavu už dávno nebylo!... jen jsem to doteď nebrala na vědomí.

Až nemoc mě přistrčila k pravdě o mé neukázněnosti… a k návratu ke zdraví stačily tři dny odlehčené (veganské) stravy bez čehokoliv sladkého.

Nebyl to co-vid, ale otázka „co-víc o tom chceš děvče vědět? Vždyť všechny nápovědy o zdraví máš v sobě, ale přehlíživostí a strachem si zdraví neudržíš.“