Jak uklidnit vyděšená vnoučata

To teď při každé bouřce bude z amplionů po celých Č. Budějovicích znít varování proti možnému tornádu? My jsme v době našeho dospívání taky měli své strašáky: šlo o to neotěhotnět (ochrana se tenkrát moc neřešila) a přežít 

alkoholové mejdany.

Jak společnost jde svým vývojem (byť téměř neznatelně, ale přece) výš a výš, i vnějších zátěží na lidi přibývá.

Další generaci přibylo setkávání se s drogami.

A vnoučata k tomu mají navíc strašáka možné nákazy a teď ještě i možnost tornáda.

Po vyděšení vnoučat možným tornádem se nic nedělo, prošla normální bouřka, ani kroupy nepadaly…

A tak jsem vnoučatům řekla to samé, co mamince šestileté holčičky, která kvůli svému vyděšení skončila na tři roky v psychiatrické léčebně – a po propuštění mě navštívila. (Vyděšená byla kvůli kartářce, která jí předpověděla smrt nejbližší osoby).

„MÁTE OSOBNÍ PROŽITEK, ŽE SE NIC NESTALO. A příště místo abyste propadla do strachu, když něco zvnějšku uslyšíte, SE BUDETE UČIT VŠE SI SROVNAT V HLAVĚ A VĚŘIT SOBĚ.

Nikdo z nás nemá všechny vnější vlivy pod kontrolou na sto procent, to je pravda, stát se může cokoliv, ale NIC z toho NENÍ DŮVODEM KE STRACHU, důvodem ke zhroucení se!

Ať nás potká cokoliv, MUSÍME VĚDĚT, ŽE MÁME NA TO TO ZVLÁDNOUT!

A když si dosud nevěříme a vyděšení nás opanuje, nesmíme v něm zůstat, ale musíme se opřít o ty, co to zvládají…“

…děti o rodiče, žena třeba o svého manžela, své rodiče. Vždycky je poblíž ruka nastavená ku pomoci, a strach není vítěz.

Jen má v ´popisu své práce´ nás děsit, tak svou práci dělá.

A my se učíme skrze strach to samé, co výše zmíněná paní: vykašlat se na jakékoliv děšení a ukázat, že strach není vítěz, ale vítězem je náš zdravý rozum. 

KDYŽ ZAČNEME VĚŘIT SOBĚ, KDYŽ SE NAUČÍME NA VŠE, CO PŘICHÁZÍ ZVENKU DÍVAT MOUDROSTÍ SVÝCH ÚVAH (SVÉ DUŠE) strach a děs stáhne ocas jako spráskaný pes a nedovolí si do našeho života implantovat jakékoliv nesmysly.