Dušek nevolí, Kraus nevolí aneb chodit k volbám či ne

Je to taková šaškárna: politici nám přelézají z jedné strany do druhé jako švábi, když se táhnou na pivo. A když už zůstanou v té své, spojí se třeba s ďáblem, aby dosáhli, čeho chtějí (rozuměj: výhod pro sebe). V rukou drží veškerou moc a mávají s námi, jak s papírovými loutkami. Korupce a nesvědomitost všude, kam se podíváš. Je to hodně špatné – a ještě dlouhou dobu bude. A přesto nebo spíš právě proto chodím ke každým volbám, jediné jsem nevynechala. Musím, vím, že musím, svědomí mi nedovolí tam nejít.  

Bezradně koukám do volebních listů a snažím se vyšťoural alespoň náznak něčeho smysluplného, co by nebylo jen planým plácáním prázdné slámy – jací lidé tam jsou, kdo je vede, jaký mají program, co jsou vlastně zač…politiku bych nejraději nebrala na vědomí, ale on to jaksi nejde. Žiji a jsem součástí dění ať chci anebo nechci. A kdybych řekla: „já na to kašlu, pro mě za mě, ať je to jaké chce, stejně nic nezměním“, nesmím to udělat. Už kvůli svým dětem a vnoučatům mám povinnost –ať se mi to líbí nebo ne – k volbám jít. Zatnout zuby a zvládnout to. Já tu jednou nebudu, ale oni budou žít dál – i za ně svým hlasem, který dávám teď, rozhoduji o tom, zda to za padesát či více let bude stále stejně ubohé, anebo už alespoň o malinkou kapičku lepší.

 Občas se na mě obrátí bulvár, že by něco chtěli napsat o tom, co dělám. Když se jich přeptám, co by to mělo být (dvacet let píši o možnostech smysluplného fungování nás lidí na planetě Zemi), zajímají je jediné: jen minulé životy. Chtějí mě zkoušet a testovat, tahat ze mě rozumy možná ze mě udělat i blázna. Rozhovor končí vždycky stejně: rozesměji se – a je velice zklamu. „Já nejsem na toto vůbec vhodná! Já jsem úplný opak toho, co hledáte! Když byste si představili nejzodpovědnějšího člověka na této Zemi plus nejméně atraktivní záležitosti, nepopulární, nechtěné - tak to právě dělám. Nabízím lidem dvě věci: práci a zodpovědnost. Práci na nich samých a otevírání se do větší a větší zodpovědnosti. O to nestojíte, viďte? Chtěli byste senzaci, tajemno, neskutečno, záležitosti nevídané, visící mezi nebem a zemí, jimiž byste druhé okouzlili a fascinovali. Ale toto také umím a dělám to… jenže k tomu vede cesta právě přes tu zodpovědnost a taky i statečnost. Aby člověk v jakékoliv době měl vlastní názor a neztrácel víru, že to jde.

Ano, vše jde nesmírně pomalu – situace ve společnosti je toho jasným dokladem, co dá práce pohnout se o píď jinam nežli do záhuby - ale nepodpořit byť jen náznak jakéhokoliv možného zlepšení, to je zločin.