Bohumila Truhlářová
- Počet článků 286
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1042x
Seznam rubrik
Bohumila Truhlářová
Ústava pro slušné lidi
Něco se musí změnit, protože už toho všichni – my občané „dole“ - máme plné zuby. Taky se vám nechce nečinně přihlížet, jak ze správy státu zmizely zásady slušnosti a jsme víc a víc strháváni do všeobecného balastu? Tak se přidejte! Podívejte se na stránky www.obcanskysnem.cz, www.ceska-konference.cz a zapojte se do budování společnosti tzv. „odspodu“. Nadáváním a naříkáním se nic nezlepší, ani arogancí a výpady. Musíme na to jinak: vytvořit alternativu. A až ta se ujme mezi lidmi, „probubláme“ skrze stávající společnost. A až nás bude tolik, že nebude možné dělat, že nejsme, budeme mít moc věci měnit.
Bohumila Truhlářová
Karmické léčení:Poslední operace - a pak smrt?
„Na operaci střev mohu už jenom jednou, když se to nezlepší, zemřu“, říká paní Kristýnka. Jsme utýraní z toho, co se s našimi těly děje. Lékaři dělají, co mohou – a pořád si neumíme vysvětlit, z čeho všechno to trápení pochází a jak se ho zbavit. Paní Kristýnka (38 let, rozvedená, matka 8 letého syna) je na pokraji svých sil. Prodělala několik operací, při nichž jí lékaři odebírají části tenkého střeva, které je natolik zanícené, že je nesmí v těle ponechat. Zánět však po čase zachvátí další část střeva a na operaci musí znovu. Teď je ale ve stavu, kdy už lékaři mohou operaci opakovat pouze jednou, střevo se nedá zkracovat do nekonečna. Děsí se toho, jestli se i po této operaci zánět ve střevě opět rozšíří. Běžně nevíme, že zdraví nebo nemoci začínají v naší hlavě. Že myšlenky, které jsou našim životním krédem, jimž věříme a podle nichž žijeme, buď podporují zdraví anebo si jimi způsobujeme na těle nemoci. Nevíme to a tak své nemoci vnímáme jako něco příšerného, co se v nás z ničeho nic usadilo a nechce se nás to pustit. Aby se Kristýnky pustily její záněty, musí se nejprve ona sama pustit některých zásad, které si pevně usadila ve své hlavě v hlavě... Nejsem krutá, když toto říkám? Což nevidím, jak na tom je a že je jí skutečně hrozně? Jenže „hrozně“, které se demonstruje na venek - viditelně v podobě nemoci na jejím těle - má ohnisko v „hrozně“, které má uvnitř sebe ve svých myšlenkách. S tím potřebuje pohnout, aby se vyléčila.
Bohumila Truhlářová
Karmické léčení: Proč tak hodná babička dostala rakovinu?
Nemoci – nežli se projeví na hmotném těle – se dopředu hlásí příznaky, kterým moc nerozumíme. Může to být nervozita, únava, nespokojenost, roztěkanost, plačtivost vzniklá např. z lítosti nad tím, že si neumíme prosadit svá práva... přemítání o tom, jak je život těžký a osud nespravedlivý. Tělo nás prozatím bolet nemusí, ale necítíme se dobře. Takovýto stav prožívala paní Zdena za posledních 40 let téměř denně. Co se to s ní dělo? A když jí lékaři teď zjistili rakovinu, souvisí nemoc s tím, jak se v minulých letech cítila a co žila? Paní Zdena (72 let, vdaná, matka, babička) má potíže s dýcháním: nemůže se pořádně nadechnout, má stavy, kdy lapá po dechu a myslí si, že udeřila její poslední hodinka. A také se jí kulatí záda. Přesněji: je ohnutá téměř do pravého úhlu, nemůže se narovnat. A záda ji bolí víc a víc bolí. Prášky bere pravidelně na všechny svoje neduhy, takže se s tím dá žít, ale stav se nelepší. Navíc jí teď lékaři ještě objevili rakovinu dělohy. Svůj život popisuje jako vcelku dobrý, se všemi se snaží vyjít, nemá ráda hádky a rozboje, tak raději toleruje každého jaký je. Manžel má své mouchy, dřív byl i víc agresivní, bil jí i děti - je s ním už přes 40 let. Teď se to dá přežít. Jen ji mrzí, že celé roky nesnáší její zálibu čtení bible. Nesmí si číst v ložnici ani jinde v bytě. Ale vedle sklepa mají malou komůrku, sice tam nejde topit a v zimě tam je pár stupňů nad nulou, ale naučila se to zvládat a chodí si tam číst.
Bohumila Truhlářová
Co když je všechno úplně jinak?
Křesťané s úctou vzpomínají na ukřižování Krista, který podle nich za sejmutí našich hříchů za nás na kříži položil život a satanisté mají ve znaku kříž obrácený. Vysmívají se církvi, vzhlížejí ke zlu, které podle nich stejně má na světě navrch. To je ale blázinec. Navíc se nám do toho motají názory jiných lidí, kteří říkají, že jako iluzionista dovede před naším zrakem něco zhmotnit a něco skrýt, tak proběhlo i ukřižování Krista. To, co lidé viděli (a chtěli vidět, protože na popravy se dříve chodilo koukat jako na zábavu, na povyražení z každodenního života), to podle nich byla iluze. Muž jménem Ježíš Kristus prý nezemřel. Tedy na kříži nezemřel - (dožil civilním životem a zemřel přirozenou smrtív kruhu své rodiny.) Tímto aktem: ukřižováním nevinného (iluzí ukřižováním), možná ješte na poslední byli probuzeni někteří lidí z letargie - třeba ti, kteří si po kopcích pásli své ovečky a teprve když viděli, jak mučí a zabíjejí nevinného, řekli si, že měli přece jenom uvažovat jinak. Akt ukřižování (i když jenom iluze) v nich mohl vzbudit hlas svědomí. Co nezvládli, když Krista mohli vidět naživot a poučit se od něho, to jim mohlo takto na poslední chvíli alespoň trochu dojít. A pak ta byli další, kteří si libovali, že mají Krista z krku, že jim nebude mezi lidi vnášet nesmysly o rovnosti a svobodě. To hovořím o vládnoucí třídě té doby - o církevních představitelích - potřebujících si udržet své mocenské pozice. Kristus aktem zdánlivého ukřižování svou misi ukončil - co by tu dál dělal, vždyť jsme o jeho učení nestáli.
Bohumila Truhlářová
Co mění bolest na zdraví a radost?
Lékaři dělají, co mohou. Rozebrali naše těla do poslední částečky - ale mnohdy to k vyléčení nestačí. Celostní medicína se dívá na tělo člověka komlexně, ale ani tento přístup zdraví nezajišťuje. V čem je zakopaný pes? Co nám chybí? Čím se přivedeme ke zdraví? Za 20 let praxe zjistila, že aby se vyléčení skutečně dostavilo, ke všem druhům léčení je třeba ještě něco přidat. To "něco", co mění bolest na radost a zdraví je... a nelekejte se, zní to hodně podivně: je to naše "angažovanost". Nápověda cesty z nemocí je ukryta ve slově budoucnost. Budoucnost = bude ctnost... Nemoc se začne z života nás lidí vytrácet, až prosadíme místo svých dosavadních „neplech“ větší díl osobní ctnosti. Zdraví bude, až bude v našem životě v patřičné míře zastoupena i naše ctnost.
Bohumila Truhlářová
Český národ v krizi? 2.část
Životy bez chuti a bez zápachu, šedý průměr jedoucí ve starých kolejích? Každá změna k lepšímu začíná od jednoho člověka, kterého něco pořádného napadne. Zkusme být těmi, kdo o všech příšerných věcech, které se ději doma i ve světě vědí, ale nehodlají je akceptovat jako neměnný stav. Věci se začnou z krizových v lepší měnit tehdy, až zvládneme nové mravní stanovisko: uvědomíme si, kam sahají naše možnosti a kam už ne. Co ovlivnit můžeme a na co jsme krátcí. Ležíš ty, ležím já... Stále jsme u prvního bodu vedoucího z mravní bídy národa: u potřeby naučit se zvládnout bez újmy na zdraví i na charakteru to, co se v naší blízkosti a potažmo v celém světě děje. Pomoci si můžeme větou, která na první pohled vypadá úplně nesmyslně. Ale nedejte se mýlit. Je to základní „antibídní“ pomůcka a měla by nám všem vejít pod kůži. Až ji budou bez rozpaků citovat nejenom kmeti, ale i střední generace a jejich děti a vnoučata ve všech typech škol od vysokých po mateřské, bídě se už tolik dařit nebude. Neuvede nás do apatie a zmatků vedoucích ke stagnaci, protože ji prokoukneme v každé její podobě a přestaneme se jí bát. S pomocí této věty se začneme narovnávat. A jak ta věta naznačující cestu z mravní bídy zní? K jejímu celému znění se dostaneme postupně. Zatím se seznámíme s její první částí, kterou tvoří čtyři slova: Druhý člověk může všechno... Pokud vám to, co jste přečetli ani trochu neladí a výše napsaná čtyři slova ve vás místo nadšení spíš vzbudila odpor, nelekejte se. Všechno, co v sobě máme po staletí uložené je jako nános kalu na čisté vodě. Stačil nám nános, byť nás dovedl ke krizi. Teď když se začneme shánět po čisté vodě, dochází na „nánosy“: na staré zvyky a představy. Chvíli to potrvá, nežli je z hladiny odstraníme. Odpor v nás je odpor k práci, která – když možnost změny připustíme – potom nastane.
Bohumila Truhlářová
Český národ v krizi? 1.část
Životy bez chuti a bez zápachu, šedý průměr jedoucí ve starých kolejích? Každá změna k lepšímu začíná od jednoho člověka, kterého něco pořádného napadne. Zkusme být těmi, kdo o všech příšerných věcech, které se ději doma i ve světě vědí, ale nehodlají je akceptovat jako neměnný stav. Věci se začnou z krizových v lepší měnit tehdy, až zvládneme nové mravní stanovisko: uvědomíme si, kam sahají naše možnosti a kam už ne. Co ovlivnit můžeme a na co jsme krátcí. Už je tu zase krize? Ale to není nic nového! V roce 1932, tedy před osmdesáti lety o ní mluvil Tomáš Baťa: „Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.“ Náš bývalý prezident Václav Havel v knize Dálkový výslech hovoří v podstatě o tom samém. Říká, že musí nastat něco, co nazývá vzpamatováním se: „Vzpamatování člověka věru nezavede žádný revolucionář nebo reformátor – to může být pouze přirozeným projevem takového stavu mysli, v němž člověk vidí dál než na špičku vlastního nosu a dokáže přebírat - vědom si pohledu věčnosti – odpovědnost i za to, co se ho bezprostředně netýká, a obětovat něco se svého osobního zájmu zájmu obecnému.“
Bohumila Truhlářová
Rath a tzv. revoluce odspodu
Lidem typu Rath, všem, kteří jsou u moci a opájejí se svou představou „nadčlověka“, jsme my ostatní k smíchu. Volič je podle nich nula a budižkničemu, něco jako otravný hmyz. Vše, co se odehrává, co má v tomto státě platnost, se podle nich děje nahoře: mezi nimi, neomezenými pány moci a peněz. O fungování světa mají své představy, jenže aby se nedivili...
Bohumila Truhlářová
Kupředu levá nebo Havlova „utopia“?
Že kapitalismus není vrchol, ač jsme si to třeba i před „sametkou“ mysleli, to víme už teď všichni. A nechceme to snášet. Rozkrádání, korupce, mocenské postrkování těch nahoře na úkor zdravého rozumu, z něhož by mělo vytrysknout něco víc, nežli jen vymýšlení lumpáren. Kam se pohnout dál? Toť otázka. Bude nutné nastavit jinak kritéria „hry“ (fungování státu), na těchto základech to dál nejde a nepůjde.
Bohumila Truhlářová
Vesmírný bič na zloděje a veselá karma- závěr
Culící se pan Gross a jak být za vodou Pan Gross prodává byt a byl vyfocen, jak se spokojeně usmívá. Kdo z vysokých úředníků si nepomohl a nepomáhá k majetku, podobně jako to dělal on? Kolik z nich pronesli slova anebo si myslí, jak jsou za vodou? Před pár lety se mi pochlubil známý, „jak je za vodou“. Postavil si soukromou vodní elektrárničku a v podstatě nic není, co by ho mohlo vyvést z míry, říkal. Při jeho slovech mi zatrnulo v šíji. Myslet si, že jsem za vodou, to je snad největší nepokora, jaká může být a tu nemá prostředí vůbec rádo. Na fanfarónský postoj „co mi kdo může“ je prostředí obzvlášť vysazené. Za vodou nejsme nikdo a nikdy – dokud nesložíme svůj život s řádných puzzlů, dokud neharmonizujeme s prostředím každou částečku sebe! A teď žijeme a buď vážíme své myšlenky, slova a činy na lékárenských vahách a dobíráme se smysluplnějších věcí nebo dosud ne. Puzzle čekají. U Našich nohou leží ty, které se týkají peněz a naší poctivosti, ale jsou tu i další. O trochu výš - kolem našich boků - je skládanka zabývající se ušlechtilými mezilidskými vztahy. Nad ní jsou puzzle o sebevědomí a uvědomování si vlastní hodnoty, o kolem srdce záležitosti týkající se životní pravdy i lásky. A ani to ještě není všechno. Nad ní jsou další a další patra, jimiž jdeme do vyšší moudrosti. (Tam někde nahoře v komplexnějším pochopení jsou lidé z vyšší planety, o kterých zde byla řeč). A můj známý (ten „za vodou“) po nějakém čase onemocněl rakovinou a nyní je již po smrti.
Bohumila Truhlářová
Vesmírný bič na zloděje a veselá karma– 2.část
Představte si člověka jako bytost, která vedle hmotného očima viditelného těla má kolem sebe kartičky s různými obrázky a ty může složit do pěkného výtvoru jako se skládají dětské puzzle. Zvolené téma je: poctivost cesty životem, finance, hmotné zabezpečení. Tato mozaika leží dole na zemi kolem jeho nohou. A člověk má k dispozici nejrůznější karty. Nemusí zůstávat ve lži a podvodu – a moc dobře to ví. Vidí obrázky: čestnost, poctivost, ohleduplnost, a další a další krásné možnosti. Vidí, ale nedbá. Příznivější, lepší, přijatelnější pro ten okamžik mu připadá ukrást, podvést, vzít co jde. A zdůvodnit si to jako správné. V tom jsme, my lidé, mistři: zdůvodníme si jakékoliv naše počínání. Ne-li jako nejlepší tak přinejmenším pro ten okamžik dobré. A prostředí toto všechno vidí. A nejenom to, ono to registruje! A ani tím to nekončí – prostředí na to i reaguje! A to nás bohužel ve škole nenaučili... vědět, že podvádím-li ostatní, je to ubohé a odsouzení hodné, ale nejhorší dopad to má krádež a podvod na zloděje osobně! On ze sebe vysílá do prostředízprávu o něm, jaký je. A prostředí se usměje a řekne: ano, ano, já to tady píši, zaznamenávám a hned jak to půjde, tak ti odezvu šoupnu zpátky na zem! Prostředí má totiž za úkol nás o našich pomýleních informovat. V tom je žití kouzelné, báječně dokonalé a svým způsobem i velmi humorné: my nevíme, žeprostředí Ví! Chováme se, jako by prostředí bylo hlupáček, před nímž jde něco ulumpačit – jsme jako děti schovávající se se sáčkem čokoládových bonbónů pod peřinou, aby rodiče nevěděli, že jíme sladkosti na noc. A když to děláme opakovaně večer co večer, tak se pak velice divíme, jsme konternováni tím jak je možné, že nás bolí zuby. Nás, právě nás, no taková nespravedlnost! Jak k tomu přijdeme, že zrovna my máme zuby prolezlé skrz na skrz kazy a tolik to u zubaře bolí! Jsme fakt komici.
Bohumila Truhlářová
Vesmírný bič na zloděje a veselá karma- 1.úvodní část
Nikdo nám neuměl zprostředkovat, že život je ze své podstaty nesmírně kouzelná záležitost s humorným podtextem. Že, my lidé, jsme tvůrci s nepředstavitelnými možnostmi. A že žijeme se svými hmotnými těly v prostředí kde je přesně určeno, co prospívá a co škodí. Hmotná těla normálně vidíme očima (vnímáme je pěti smysly). Ale prostředí, kterým jsme skrz naskrz prodchnuti, jsme jím nasáklí jako houba ponořená do akvária, to je jiné! Nejenom že je běžně očima nevidíme, ale nedá se na ně ani sáhnout rukama, nejde ochutnat, nevoní a nemůže je slyšet. Orgány jako oči, uši, ruce, nos... jsou nám v jeho poznávání k ničemu. Nejde říci: Já se do něj podívám a uvidím, co v něm je. Nebo: poslechnu si, co se v tom prostředí říká. Dokonce ani rozum na prozkoumání tohoto prostředí nestačí. Postoj: „rozhodl jsem se, že tomu všemu teď chci rozumět“ je pokus možný leč neplatný. Prostředí neakceptuje naše domáhání se, platí v něm kouzelná pravidla, která nikdo neošidí: dostaneme a dozvíme se to, co si zasloužíme. Neboli: až si náležitě odpracujeme učivo z jedné třídy, teprve potom se nám poodhalí „to nad tím“ a my postoupíme do třídy, která je o stupínek výš.
Bohumila Truhlářová
Proč běžně neznáme své minulé životy aneb Karmická cesta andělů
Že je neznáme? Ale ano! A všichni. Každý po svém, svým specifickým způsobem svou minulost známe. Jsme minulostí, celá naše povaha vypovídá o každém našem kroku minulém, o myšlence, slovu, činu, který jsme před lety, staletími, i v dávnější minulosti zplodili. Jen si to neuvědomujeme rozumem. Běžně žijeme v mylných představách. A abychom se ze svých činů minulých „nezbláznili“, tak k nám pravda o našich skutcích přichází pomalu, zlehka: zprvu jenom skrze naše pocity. (Dějiny, minulost lidstva, to je láska, ale taky nenávist a války. A nežili to nějací neznámí „oni“, ale osobně my – vy i já.) Při zrození procházíme tzv. bránou zapomnění: rozum jde stranou. Přijdeme na svět a z minulosti na úrovni rozumu nevíme vůbec nic, všechno zapomeneme. Ale neznamená to úplné oddělení se od těchto informací, protože důležitá část v nás (naše duchovní podstata, naše duše) zná detailně úplně všechno. A nejenom že ví krok za krokem, co bylo, ale jak může, tak nám tyto informace nabízí, abychom si rozšířili svůj pohled na svět a dění v něm. A jak nám duše tyto rozumu vzdálené informace říká? To už jsme si řekli: prostřednictvím pocitů. Ze všeho, co prožíváme, máme určitý pocit. Potom už jenom zbývá si uvědomit rozumem, co nám pocit napovídá, jakou informaci se nám duše snaží sdělit a proč to dělá, jak můžeme tyto informace smysluplně využít v praxi - pro svůj vývoj i ku pomoci lidem kolem. Běžně nevíme, že všechno, co žijeme, vychází z prožitků minulých. Na život, který probíhá právě teď, se díváme odděleně od věčnosti. Jenže to, že máme rádi: určitá místa na zemi a lidi v nich, nějaký typ počasí, druh jídla, práce, zábavy... to vše má – stejně jako všechny vztahy - partnerské, rodinné i další - někde počátek. Klidně si svůj život představte jako nekonečnou cestu anděla, který přijde ve svém průhledném hávu v okamžiku pronikání spermie do vajíčka. Ke spermii se přidruží a do vajíčka vnikne. A anděl se vyvíjí v človíčka, který po pár měsících v lůně matky doroste, narodí se a žije. A posléze, když tělo umírá, se anděl s posledním výdechem od mrtvého těla odpojí a vzlétne do meziprostoru – do tzv. barda – kde čeká na další vtělení.
Bohumila Truhlářová
Jak rozplést karmický uzel?
Manžel paní Jany vysypal její knihy na hromadu se slovy: „Ty jsi v podstatě hodná, ale zblbly tě ty knihy. Tohle číst nebudeš.“, křičel na ni stejně, jako za jejich patnáctileté manželství už tolikrát. Násilností si od něho užila vrchovatě: od útoku pěstí do obličeje, přes škrcení a pokusy o vyhození z okna, až k slovním vulgarismům nejhrubšího kalibru. Nic, čím by jí mohl zdeptat, mu nebylo cizí. Uhnout před ním ale už nebylo kam. Vyzkoušela všechny možnosti přizpůsobování se a ustupování, ale bylo to horší a horší. K smrti unavená ze zaměstnání, z práce v domácnosti, z výchovy dětí, z mnohaleté dřiny při stavbě domu... Byla na konci svých sil. Zachvátila ji tak velká únava, že se nemohla udržet na nohou. A knihy o sebepoznání a možnosti léčení nemocí teď ležely na hromadě u jejích nohou. V minulém článku o zákonitostech karmy jsme si povídali o cestě životem. Život současný jsme umístili na kružnici s velkým poloměrem: jako bychom šli po obvodu naší Zeměkoule. A za každý prožitý rok jsme si počítali jeden centimetr. Takže život dlouhý např. 85 let se na kružnici znázornil jako úsečka dlouhá 85 centimetrů. Při tomto přiblížení cesty člověka se tento náš právě probíhající život jeví jako kraťoučká záležitost, kdy nevíme, odkud jdeme ani kam míříme. Konce, který by dával smysl, nedohlédneme. Narodíme se, vyloupneme se z dětských střevíčků a nestačíme se divit, co se to děje. Své počínání považujeme za normální (svou povahu máme od narození, je nám vlastní a myslíme si, že tak nějak fungují i ostatní). Když se pak objeví někdo diametrálně odlišný – jako třeba muž paní Jany – vůbec nevíme, co se to děje, proč to dělá a jak se máme zachovat. Nedochází nám, že kdokoliv jiný i my jsme na světě pro zkušenost své duše, pro „rozplétání uzlů karmy“! Že žádné setkání není náhodné, že má svůj důvod. Oba aktéři ve výše popsaném příběhu, mají při společném soužití svou osobní učební látku. On se učí neubližovat, ona: nenechat si ubližovat.
Bohumila Truhlářová
Proč jsou někteří lidé tak zlí? 3.část
Kde se v lidech bere zlo? Když všechny své životy minulé uzavřeme do bubliny, máme pohromadě to, co nás v minulosti potkalo. Něco jsme zvládli dobře, jiné věci se nám zas až tak dobře nepovedly. Šli jsme z života do života a činili svou vlastní zkušenost, tříbili jsme si vlastnosti, formovali jsme si svou povahu. A se svou povahou jsme se teď narodili. Ptáme-li se, proč je muž takový jaký je, tak odpověď je snadná: z minulosti si přinesl určité postoje. Myšlenkami, slovy a činy si vytvořil svou povahu – a právě takovou teď má. Budeme-li se ptát dále: proč se projevuje tak necitlivě a zle? Ani tady není odpověď těžká: co zná, co žije, co presentuje a vzal si to za vlastní, to mu vyhovuje. V tom se cítí doma, je s tím srozuměn. Nevydal ze sebe energii v podobě zájmu věci změnit, neměl chuť se proměnit směrem k lepšímu. Možnost změny nepřevážila nad jeho rozhodnutím ponechat si to, co má. Zvnějšku není možné mu vlézt do myšlenek a postrčit ho ke smysluplnějším rozhodnutím. To jednou udělá sám – třeba až vlivem nemocí.
Bohumila Truhlářová
Proč jsou někteří lidé tak zlí? 2.část
Jak si působením karmy můžeme přiblížit Zapomněli jsme sice téměř na všechno, ale lomit rukama nebudeme. Věci potřebné pro dobrý život si můžeme připomenout. A když už ne pro sebe, tak pro generace příští – pro děti, vnoučata a pravnoučata. Abychom je nemátli a neuváděli v omyl, jako před lety dospělí pletli nepřesnými představami nás.
Bohumila Truhlářová
Proč jsou někteří lidé tak zlí? 1.část
Téma uvedu příběhem paní Věry: „Rozstonala jsem se a přišla jsem o práci. A k tomu mě muž, se kterým dvacet dva let žiji (a máme spolu tři dospělé děti, o které jsem se celý život starala) vyhazuje z bytu. Postavili jsme společně chatu, opravili byt a já nemám ani korunu, přestože jsem celý život pracovala. Peníze jsem dávala do domácnosti – a muž si psal majetek na sebe a mně sliboval, jaká budeme perfektní rodina. Ale nikdy si mě nevzal. Chatu pronajímá, domů si chce přivést milenku a mě jen uráží a vyhazuje na dlažbu bez jakéhokoliv vyrovnání. Jak může být někdo tak zlý?“ Život se nám někdy jeví jako šílená záležitost. A otázka: Jak může být někdo tak zlý? nás trápí mnohdy i dlouhé roky. Podobných případů, kdy lidé jednají bezohledně, známe ze svého okolí celou řadu. Co s tím? Jak zvládnout život, abychom to, co se děje unesli? Jde to vůbec, vyznat se v životních příbězích druhých i v životě svém a najít smysluplné řešení? Ano, jde to, ale běžný pohled nám na to nepostačí. Musíme se naučit zvládat širší záběr: vplouvat do zákonitostí karmy, začít se na život dívat úplně jinak. Pak najdeme odpovědi na všechno, co nás trápí. A nejen to. Díky pochopení, začneme za svůj život přebírat zodpovědnost a nepříjemnosti necháme v dáli za sebou. Převáží u nás radostná tvořivost, alespoň malinko nám dojde, co znamená: vážit si daru života a děkovat za každé nadechnutí.
Bohumila Truhlářová
Pojďme všichni čůrat proti větru - a i ten vítr se obrátí
"Láskopravdař" na tom byl vždycky - za každé doby a v každém režimu- stejně bledě: nikdo mu pořádně nerozuměl. Pro někoho byl ten, kdo upřednostňuje věci lepší před pokrytectvím, podlostí, lstí, vraždami, ponižováním, nenávistí...blábolíkem odtrženým od denní reality, pro druhého nebezpečným elementem nabízejícím ostatním "čurání proti větru" s možným následkem, že bude-li takto "čůrat" více lidí, snad i ten vítr změní svůj směr a nelibé věci zasáhnou ty "normální" a běžně žijící lidi (ty v lásku a v pravdu nevěřící.)
Bohumila Truhlářová
Zabít, to je vždycky průšvih – a ani nám nedochází, jak moc velký
Nelekněte se následujícího příběhu: je ze života. Na jakýkoliv okamžik zabití - během války, při trestu smrti, ale třeba i v sebeobraně – se můžeme začít dívat i jinak. A tento pohled nabízím: zkusme vnímat okamžik odebírání života člověku druhému jako energii hrůzy (vražděného, vraždícího příp. obou), která se v tom okamžiku zauzlovala. Vraždou, zabitím nic nekončí. Naopak: v tom okamžiku se vytvořil uzel. Jeden z aktérů umírá a my běžně situaci vnímáme jako ukončenou. Jen málokdo vidí o kousek dál a uvědomuje si to, čemu by nikdo nevěřil: že odebrání daru života jinému člověku se vytváří nerovnováha, která bude muset být v budoucnosti vyrovnána. Sama za sebe jsem se v určité fázi svého života rozhodla, že nikoho nezabiji – i kdybych mě to mělo stát život. Protože zbavení života druhého člověka - a to z jakéhokoliv důvodu – vytváří zátěž do časů následujích. Zátěž tak velkou, že ani v nejbujnějších představách neumíme domyslet, o co jde. Dokud si to neprožijeme.
Bohumila Truhlářová
Reakce ing.Jana Konfršta - otevřený dopis prezidentovi
Před 18 lety mě dostala do úzkých vize: "Dojde k dělení lidstva, ti kdož pochopí, půjdou nahoru, ostatní dolů." Vyděsila jsem se tímto zjištěním a nevěděle jsem, co s tím. Ještě mi došlo, že nebude možné nikomu pomoci, že v "dělení" jede každý sám za sebe. Pár týdnů nato jsem se začala dozvídat informace o možném pohodovém fungování lidstva na Zemi (o čemž jsem následně napsala 5 knih - učebnic). Pár let jsem v tom jela sama: mlčela jsem, abych lidi kolem sebe neděsila - a snažila jsem se nějak napomáhat k cestě "nahoru". Až mi došlo, že na nic nejsem sama - lidí toužících po lepších věcech je celá řada. A dělení? To nenastane až někdy, to už je, probíhá. V každém okamžiku, při jakékoliv naší volbě, přikloněním se tam či tam - se "dělíme". Při pohřbu pana prezidenta Havla bylo dělení zvlášť patrné: upřímní, dobro hledající a vedle (či proti nim) vrchnost, šejdíři, které ve středověku za nečestnosti máčeli do Vltavy. Za vlády Klause z Hradu vyšel hanlivý název láskopravdař neboli: blbeček, který chtěl nesmysly. To Klaus a jemu podobní vědí přesně, co chtějí. Lásku a pravdu určitě ne, ale opak - lži, nesmířlivost, hlavně moc a penízky. Jak dlouho jim to ti zvonící klíči umožní? Následující slova vyšla z pera p.ing. Konfršta a ráda je nabízím i vám.
Bohumila Truhlářová
Nechal nás tu, abychom to zvládli
Kdyby se za každý den, kdy byl presidentem Václav Havel změnil alespoň jeden člověk z hamižného a nenávistného na lásku a pravdu hledajícího, to by se nám to teď žilo. Nestalo se tak. Nemohlo se to stát, protože tak „pohádkově“ a sám od sebe pozitivně svět nefunguje. Nežli se něco alespoň o trošku změní od horšího k lepšímu, chvíli to trvá – a nestane se to samo.
Bohumila Truhlářová
Proč zanikla Atlantida aneb proč se nám stále daří tak špatně
Jsme stále s něčím nespokojení. Stačí se projít po obchodě a zahledět se do tváří lidí. Zračí se v nich neklid, napětí, úzkost, otrávenost, bojovnost i zmatek. Hlasatel – komik – telefonoval našemu bývalému presidentovi Václavu Havlovi a stěžoval si na lidi, ptal se, proč je to tu 22 let po revoluci pořád tak špatné. Odpověď dostal standardní: potrvá to generace, nežli to bude lepší, nejde to tak rychle. Když jsme tu samou otázku diskutovali na tzv. Povídáních s panem ing. Janem Konfrštem (www.povidanisjanem.cz), odpověděl na naše volání po lepším stavu věcí veřejných zdánlivě nesmyslně: všimli jste si, že v Praze je víc záchodků nežli před rokem 1989? No, to jsme si všimli, ale co to ostatní? To jde vývoj a pokrok skutečně tak pomalu, že nám má stačit pár záchodků navíc a zlepšení, po kterém voláme, zaznamenají v budoucnosti generace příští - naše vnoučata, ale spíš až vnoučata našich vnoučat - a to ještě kdoví jestli? No, to je šílené! Vždyť mi potřebujeme žít lépe už teď v tomto okamžiku!
Bohumila Truhlářová
Dušek nevolí, Kraus nevolí aneb chodit k volbám či ne
Je to taková šaškárna: politici nám přelézají z jedné strany do druhé jako švábi, když se táhnou na pivo. A když už zůstanou v té své, spojí se třeba s ďáblem, aby dosáhli, čeho chtějí (rozuměj: výhod pro sebe). V rukou drží veškerou moc a mávají s námi, jak s papírovými loutkami. Korupce a nesvědomitost všude, kam se podíváš. Je to hodně špatné – a ještě dlouhou dobu bude. A přesto nebo spíš právě proto chodím ke každým volbám, jediné jsem nevynechala. Musím, vím, že musím, svědomí mi nedovolí tam nejít.
Bohumila Truhlářová
Ušlechtilost a větší rozhled se neodpouští v žádné době
Taky se vám nelíbí, co se kolem - ve světě i doma - děje? Televize je toho plná: hladomor v Africe, násilnosti v ulicích měst, zkorumpovanost politických špiček... Jsme tu na světě proto, abychom bojovali o holý život jako lidé v Somálsku, vydobývali si svá práva při rozbíjení výloh, pálení aut, při loupení a přestřelkách v ulicích, trpěli pokrytectvím politiků? Pokud vidíte, že ne všechno je v pořádku, můžete v duchu dnešní doby dělat to, co většina lidí; nadávat, naříkat, být z toho rozladěný, konsternovaný, smutný a nevědět kudy dál. Že bychom se narodili do špatné doby? Že by někdo tam nahoře před naším narozením zamíchal nesprávnými kartami a omylem pro nás vylosoval špatnou dobu i zemi? Anebo jsme přesně na tom místě, kam patříme? Poznat pozadí (příčiny) našeho zrození na planetu Zemi, právě teď, to je „vyšší matematika“... netrapme se tím, co dosud neznáme. Pokusme se pochopit, co smysluplného je záhodno se svým životem udělat. K vysvětlení si vypůjčím životní příběh Avicenny, muže, který žil na přelomu 10. a 11. století na území dnešního Iráku. Neptal se, je-li na Zemi patřičně, ač měl všechno milionkrát těžší. Celý život utíkal před fanatickými zastánci islámu, kteří by ho bývali s chutí upálili.
Bohumila Truhlářová
Češi mě fakt baví aneb Co dělat, když nás druzí odmítají
Pan farár mi odmietol dať hostiu, vyslovene ma vykopol z kostola... utrápeně mi sdělovala paní ze Slovenka. Objevila u sebe schopnost léčit bylinkami, pozná i příčinu nemocí, lidé ji začali vyhledávat. A farář pro to, že si toto dovolila, odmítl nejenom ji, ale její celou rodinu včetně dětí... a ona je z toho evidentně vedle. Vždyť přece nedělám nic špatného, proč proti mně brojí? Co jsme to za lidi? Nevím, jak dál... svěřuje se mi zoufale. Mě nepřekvapuje ani ona ani pan farář. Je to jednoznačně tím, že patřím do národa – sice jen kousek od Slovenska – ale fakt odlišného. U nás si velká většina lidí srovnala v hlavě, čemu bude věřit a proč. Jsme raritou (možná i světovou) v tom, že víra osobní, niterná - v sebe - v Česku převážila nad odevzdání možnosti se po svém rozhodnout: panu faráři. Kdo chce církvi věřit – do kostela chodí. Kdo se odpoutal od mantinelů daných předpisy církve, jde podle svého dál. (podle posledního sčítání je v Česku víc těch, kteří hledají hlubší rozměr života skrze sebe nežli těch, kteří patří k největší naší církvi). Že by na Slovensku dosud vládl středověk? Dnes už ji sice za „takové nepřístojné konání“ neupálí. Zkusme si však představit, jak by asi tento pan farář konal, kdyby mohl udělat víc.
| předchozí | ... 6 7 8 9 10 11 12 | další |
