Tento týden jsme na konzultaci během pobytu ve tmě, řešili téma, které není vůbec neobvyklé. Martin ve svých čtyřiceti letech žije téměř spokojený život.
Má práci, rodinu, své záliby a jediné, co mu přináší v životě starosti a stres, jsou pravidelné týdenní setkání s jeho rodiči.
Každou sobotu bere svoji ženu a děti a jedou na rodinný sobotní oběd. Už cestou tam končí Martinova životní idylka a svírá se mu žaludek. Ví, jakým otázkám bude čelit: „Co v práci? Co v rodině? Co se událo tento týden?“ Jedno je jasné už teď. Vše, co udělal, bude špatně. Ví, že bude poslouchat co by udělal táta a co by na to řekla máma. „Co s tím?“ ptá se Martin, „já už v takovém stresu nechci žít.“
Milý Martine, rodiče jsou naše kořeny. Dali nám život, vychovali nás jak nejlépe uměly a za to je třeba si jich vážit a mít je rád. Ve chvíli, kdy dospějeme, opustíme domov a založíme vlastní rodinu, se jejich role a náš vzájemný vztah zcela mění.
Už nejsme děti, které potřebují dohled a schválení toho, co máme nebo nemáme dělat. Nepotřebujeme ani hodnocení, jak se nám něco povedlo nebo nepovedlo. Na to má muž svoji ženu, aby s ní vše probral a získal od ní směrování, někdy i korekci a hlavně podporu a uznání. Není důvod se rodičům zpovídat, co jsme udělali, proč jsme se tak zachovali a čekat, že nás za to pochválí či nám naopak dají radu, co dělat jinak.
Návštěva u rodičů má být v radosti ze společného času. Můžeme spolu samozřejmě sdílet kdo co prožívá a řeší, ale přesně do té míry, aby se nesklouzlo do doby, když nám bylo deset let a bylo třeba nás korigovat. Je to stejné jako když letí raketa a v určité výšce se odpojí motor prvního stupně. Motor už svou práci udělal a musí být odpojen, aby se nestal přítěží.
Stejně tak je to i ve vztahu s rodiči. Rodiči nás vychovali, dali nám život a za to jim patří dík. Nemohou však být přítěží v našem dospělém životě. Vkládat do něj svá očekávání, hodnocení a doporučení. Je třeba v lásce je na to upozornit a nastavit si své hranic.
To, zda se jim to bude líbit či nikoliv, je už na nich. Nejsme zodpovědní za to, žít pod jejich kontrolou a podle jejich očekávání. Možná to nebude jednoduché, ale je třeba takové rozhodnutí a nastavení udělat a žít život podle vás a vaší nové rodiny. Nebo se snad chcete ještě v důchodě třepat a stresovat co na to řekne váš táta a máma?
