Uvedu svůj názor jedním příkladem a poté otázkou. Byl jsem v jednom podniku, kam přišel mladý muž se ženou. Usedli, objednali si, vytáhli telefony a tu hodinu, co tam byli, zírali na displeje a neprohodili ani jedno slovo. Pak se zvedli a odešli. Ptám se, zda onen virtuální svět, ve kterém jsme propojeni s lidmi tisíce kilometrů daleko, ale nevnímáme ty ve vzdálenosti několika metrů, nevede k podobným koncům. Frustrace, deziluze, ale také snaha vyniknout za každou cenu. Jen na okraj - když jeden historik četl dopisy japonských sebevražedných pilotů, byl zaskočen tím, jak svůj čin považovali za hrdinství, jež ocení celý národ. A také dodal, že těsně před letem samotným už jim asi došlo, že je konec.

Pravda, ještě tu nemáme případy a la Breivik, ale domnívat se, že se to nikdy nestane, zvláště po široké medializaci podobných případů zejména z USA, je stejně naivní jako tvrdit, že si z podobných "návodů", rozpitvaných do poslední vteřiny, nikdo nevezme inspiraci.