Mezi regionálními politiky, kteří se dostali do senátu, propuká infekce. Svoje problémy s romskými občany měst, v jejichž čele stáli, se odvážili řešit a mluvit o tom. Hlas spravedlivých proti nim pozvedají vládní i nevládní ochránci lidských práv a výzvy k odstoupení či trestní oznámení prší ze všech stran. Neměli by ale oni ex-regionální senátoři dostat metál?
Znějí totiž i hlasy, že řekli (a učinili) jen to, co si myslí většina společnosti (a co je neschopná udělat většina radnic). Lidé, s nimiž jsou problémy, je teď totiž moderní odít do hávu menšiny a udělat si z nich pastvu pro krmení osobních či partikulárních zájmů. A místo řešení problému se řeší to, jak řešit toho, kdo chtěl řešit to, co dlouhá léta nikdo neřešil.
Ochránci lidských práv totiž často pozapomínají, že lidé, ať už jsou bílí, žlutí, snědí, zelení, fialoví či strakatí, mají rovná práva, ale též rovné povinnosti. Mezi něž patří například svoboda slova nebo svoboda naplňovat slib, který dávají zastupitelé všech stupňů - totiž, že budou svůj mandát naplňovat v zájmu VŠECH občanů.
Jiří Čunek a Liana Janáčková pohoršují. Ano. Neberou si servítky a něco dělají. Nevyjadřují se kulatně sterilním jazykem ctihodného ústavního činitele. Možná proto se do senátu dostali. Možná proto jim závidějí ti, kdo by rádi podobnou kariéru udělali. Přes tlučhubství, kterým chtějí oslnit většinu, jež by jim nějaké křesílko zajistila se jim to však nedaří, proto se jako stébla chytají příležitosti, kterou jim například oba zmínění politikové poskytují.
Poučení? Nedráždit? Dodržet příslovečné: Kdo nic nedělá, nic nepokazí? Možná lépe pozorovat. Ty, kdo problémy dělají. Ty, kdo je řeší. A ty, kdo o tom jen planě mluví. Která z těchto skupin je menšinou?
