Pěkné rudé dědictví (aneb "Vítězný únor" dnes slaví 66 let)

25. února 1948, tedy přesně před 66. lety, přijal tehdejší prezident E. Beneš demisi nekomunistických ministrů a vládu doplnil podle požadavků komunistů. Následné události uvrhly Československo do přísné karantény, ve které se testovaly zrůdné socialistické ideologie přímo na živých lidech. Přímým důsledkem této socialistické diktatury byl všeobecný společenský i hospodářský úpadek, ze kterého jsme se nedokázali dostat ani po téměř 25 letech svobody.

Pěkné rudé dědictví.

V první řadě je třeba říci, že socialismus je ekonomicky i společensky dlouhodobě nefunkční systém. To není pouze slogan nějaké pravicové strany, ale holý historický fakt, který si lze ověřit studiem politických i obecných dějin. Léta komunistické nadvlády, více či méně ovládané z Ruska, přinesly naší zemi ekonomickou zkázu a došlo k posílení mezitřídní nenávisti, která trvá dodnes.

Pěkné rudé dědictví.

Za první republiky existoval respekt mezi jednotlivými společenskými třídami. Dělnická vrstva byla vděčná zaměstnavatelům, že jim poskytují práci a obživu, bohatí zase byli vděční dělníkům, že na jejich polích, v jejich továrnách nebo dolech má kdo pracovat. Všechny vrstvy si velmi dobře uvědomovaly, že jedna bez druhé nemohou existovat. "Vítězný únor" však však zničil vše v tomto přirozeném a logickém uspořádání. Bolševickou výchovu pociťujeme v naší zemi dodnes, protože prvorepublikový respekt mezi společenskými vrstvami se stále ještě do naší společnosti nevrátil. Podnikatelé si o sobě myslí, že jsou pány světa, zatímco nízkopříjmové skupiny všem, kteří si žijou jen o trochu lépe, závidí a na zaměstnavatele hledí jako na vykořisťovatele. Bezesporu jde o společenskou degradaci, nikdo si nikoho neváží, lidé nemají vztah k práci ani k sobě navzájem a v zemi je citit napětí mezi bohatými a chudými.

Pěkné rudé dědictví.

Význam má také stav českého hospodářství, které bylo nezodpovědným komunistickým hospodařením de facto celé zničeno. Uměle řízené hospodářství, které mělo za cíl pouze zaměstnávat občany a vyrábět výrobky za předem určenou pevnou cenu v praxi téměř úplně zastavilo jakýkoliv pokrok. Zastaralé a neefektivní výrobní procesy byly také hlavní přičinou, proč podstatná část českého průmyslu po roce 1989 padla.

Pěkné rudé dědictví.

"Vítězný únor" v roce 1948 uvrhl naši zemi do všeobecného úpadku. Sociální jistoty byly vykoupeny nefunkčním hospodářstvím, které bylo z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Nefunkčnost socialistického systému, prokázaná dějinami, však nebrání některým z nás, aby socialistickým stranám stále věřili. Tyto strany se nezkrývaně zaměřují na nízkopříjmové skupiny, kterým slibují lepší zítřky, tedy jinými slovy vyšší sociální podpory, vyšší důchody, vyšší mzdy a celkově vyšší životní úroveň. Socialistické strany slibují všem první třídu, avšak realita bývá zcela odlišná. Místo, aby se všechny společenské vrstvy dostaly do první, tedy té nejvyšší, je tomu přesně naopak. Pomocí daní a jiných opatření se odstraní nejvyšší společenské vrstvy a všichni budou žít někde na rozhraní nižší a střední vrstvy. A to bez naděje na zlepšení životní úrovně.

Pěkné rudé dědictví.

W. Churchill říkával, že socialismus je rovnoměrným rozvržením chudoby. Dějiny mu dávají za pravdu. Mnohem lepší, než pokoušet se o návrat starých a již vyvrácených teorií, je však rozvíjet současnou svobodnou společnost, která je sice nedokonalá, ale nabízí každému z nás mnohem více možností, než nabízel minulý režim. A v tom je právě největší rozdíl mezi komunismem a liberalismem. Komunismus všem sliboval stejnou, avšak nízkou, životní úroveň (čímž prakticky zlikvidoval všechny vyšší vrstvy a tím zničil i jakoukoli snaživost lidí). Liberalismus naproti tomu neslibuje žádné široké sociální jistoty, ale zaručuje stejné možnosti, tedy že každý se může dostat do té kterékoliv vrstvy. Kdokoliv, kdo má elán a chuť pracovat, se může dostat mezi společenskou elitu, kdežto lenoch a člověk bez energie takového postavení nikdy nedosáhne. Tohle komunismus neznal, protože ať se zaměstnanec za komunismu snažil sebevíce, nikdy se nemohl dostat do vyšší vrstvy. Právě touha o lepší životní úroveň motivuje každého z nás k lepším pracovním výkonům a v reálné důsledku to nese i společenský a hospodářský pokrok.

Poučení se z minulosti se ale asi konat nebude, socialistické strany pravidelně vyhrávají volby a mají v současné české politice stále významnou roli. A dále rozdmýchavají v českých lidech mezitřídní nenávist a závist. Lidé, ať již z hlouposti nebo z pouhé neznalosti dějin, nadále dávají přednost zdánlivým sociálním jistotám a to i za cenu návratu starých pořádků.

Pěkné rudé dědictví.