Těm, co pomoc syrským rodinám odmítají, říkají xenofobové, rasisté a častují je jinými urážkami, ať více či méně oprávněnými. Jenže nezapomínejme na tu naší slavnou demokracii, protože právě ti xenofobové a rasisté, na které vládní činitelé a zástupci různých lidskoprávních organizací tak hlasitě nadávají, jsou nositeli práv a svobod, jsou to ti, na nichž demokracie leží (nebo by měla ležet). Vláda i přes obecný odpor obyvatel schválila přijetí patnácti rodin ze Sýrie. Je to správný krok plný solidarity nebo vykročení do období destabilizace staré evropské kultury?
V naší polistopadové historii se podobné pomoci dočkaly již například obyvatelé Bosny a Hercegoviny nebo Kosova, ovšem například obyvatelům Bělehradu při bombardování ze západních států nepomohl nikdo. Podobný osud měla i veškerá humanitární pomoc z Evropy a USA, která směřovala jen vybraným "spřízněným" oblastem. Nezaujatý pozorovatel se tedy nemůže zbavit dojmu, že pomoc patří a vždy patřila pouze některým národům a to podle diktátu aktuální mezinárodní politiky. Jde tedy ještě u humanismus a obyčejnou lidskou solidaritu? Když pomáháme lidem ze Sýrie, pomáháme i evropanům aktuálně postiženým válečným běsněním třeba v donětské oblasti? Taková pomoc by nám ale na poli mezinárodní politiky nejspíš tolik kreditu nepřínesla.
Nyní se bavíme o patnácti rodinách, o zhruba sedmi desítkách lidí. Na své lepší zítřky v Evropě však čekají miliony dalších a to nejen ze Sýrie, ale i z dalších asijských i afrických zemí. Touží po lepším životě, po vyšší životní úrovni, kterou v Evropě máme. Momentální záminka v podobě válečného konfliktu jim k vysněnému cíli může významně pomoci. Koneckonců třeba právě ze Sýrie k nám již po několik let proudí stovky imigrantů. Má ovšem Evropa, která je již nadmíru sužována problémy s přistěhovalci, dostatečné kapacity na přijetí dalších milionů ekonomických a jiných migrantů? Můžeme řešit přijetí sedmdesáti lidí, ale na azyl dychtivě čekají miliony jiných.
Někteří politikové tvrdí, že pomoc není trvalá a že příjimáme tyto imigranty pouze na přechodnou dobu. Po odeznění konfliktu bychom jim pomohli vrátit se zpět do své domoviny. Větší míru naivity u našich volených zástupců jsme si ani nemohli přát. Do Evropy se každoročně vrhají desetitisíce a statisíce ekonomických migrantů a ze všeho nejméně touží navracet se zpátky do svých chudých domovin. Jakmile jim jednou ukážeme vysokou životní úroveň, vodovodní síť, kanalizace, běžné zařízení domácností, moderní zázemí v nemocnicích a školách a celý náš evropský životní standart, lidem z chudých afrických a asijských zemí, kteří nikdy před tím na vlastní kůži nic takového nezažili, nemůžeme nabídnout nic za to, aby se vrátili zpět do své chudé vlasti, kde většinou nic z evropských vymožeností nebývá.
Miroslava Němcová (ODS) to velmi trefně okomentovala ve včerejším televizním rozhovoru: "Já myslím, že je přirozená a normální obava lidí, kteří vidí to, co se odehrává ve světě, vidí radikalizaci zejména v muslimských zemích, a vidí, jaké riziko to nese." Následně se podělila i o zkušenost parlamentních kolegů z Nizozemí, kteří při jedné oficiální návštěvě řekli, že byl fatální omyl předpokládat, že imigranti přicházející do Nizozemí pouze načerpají zkušenosti a následně se vrátí do své rodné země pozvednout její úroveň nebo se začlení do nizozemské společnosti a přijmou její kulturu a pravidla. Realita byla bohužel jiná a mnoho příznivců multikulturalismu muselo vystřízlivět. Připomínám, že Nizozemí má s imigrací mnohem větší zkušenosti, než my.
Syrské uprchlíky jsme ještě nepřijali a už se začíná pomalu objevovat názor, že počet imigrantů, co příjmeme, je moc nízký, že si můžeme vzhledem k naší životní úrovni dovolit mnohem větší počet. Jaký to ale bude mít důsledek v podobě snížení bezpečnosti v zemi? Dojde i ke snížení ekonomické životní úrovně stávajích obyvatel? Zkušenosti z okolních zemí, jako je Anglie, Francie, ale i Švédsko či Norsko, které se s imigračními problémy potýkají již řadu let, nám moc optimismu přidat nemohou. Ideály o tom, že cizinci z Afriky a Asie budou pracovat a vydělávat na důchody původních evropských obyvatel nebo se se zkušenostmi vrátí do své domoviny, se velmi rychle rozplynuly. Nově přichozí imigranti spolu s vlnou kriminality velmi často přináší i nezaměstnanost a sociální vyloučení. Místo, aby hostitelské zemi pomohli, jí naopak ještě více zatěžují jak po sociální, bezpečnostní, tak i ekonomické stránce. Ale nesmíme být věční pesimisté, třeba bude ČR první zemí v historii lidstva, kde v současné době tolik proklínaný multikulturalismus začne konečně fungovat. I když podle zkušeností s funguváním jiných věcí v naší zemi zatím zůstávám pesimistou.
Pokud jde o přijetí několika desítek pečlivě vybraných lidí, reálná rizika pro českou společnost jsou minimální (vzhledem ke zkušenostem s přijetím kosovských a bosenských uprchlíků). Avšak v případě přijetí několika stovek či tisíc lidí by problémy už nastat mohly. V případě přijetí desetitisíců nebo díky v budoucnu zavedeným kvótám i statisíců či snad i milionů (vzhldem k tomu, že touhu žít v Evropě mají desítky i stovky milionů lidí ze zemí třetího světa, nejde o čísla zdaleka nereálná) by problémy prokazatelně nastaly. Reálně by mohlo dojít k ohrožení stabilizace v Evropě, jak po stránce kulturní, sociální, ekonomické nebo i náboženské. V takovém případě optimismus musí jít stranou.
