Přesně před patnácti lety, jen několik dní po oficiálním vstupu ČR do NATO, zaútočila vojska NATO proti Jugoslávii. Tento válečný akt je dodnes rozporuplně vnímám a neexistuje jednotný názor, zda byl zásah oprávněný. Tehdejší český prezident Václav Havel otevřeně podporoval zásah proti Jugoslávii a v této souvislosti použil výrok o "humanitárním bombardování", který je v mezinárodní politice po celém světě dodnes užíván. Mnozí však v tomto výroku spatřují pouze absurdnost postojů a názorů Václava Havla. K čemu vlastně před patnácti lety došlo a které události vedly k "humanitárnímu bombardování"?
O Jugoslávii v devadesátých letech se hovořilo jako o sudu střelného prachu, který jen čeká na explozi. Jugoslávie jako multietnický stát uměle utlumoval nacionalistické vášně jednotlivých jugoslávských národů, které však po rozpadu východního bloku začaly opět doutnat, když se zavedl v zemi systém svobodných parlamentních voleb a soutěže politických stran. Tamní politici totiž velmi rychle pochopili, že získají silnou podporu od voličů tehdy, když udeří na nacionalistickou strunu. Ve volbách v roce 1990 zvítězily strany prosazující ostrou nacionalistickou politiku nebo hlásající otevřenou mezietnickou nenávist. Zejména chorvatský politik Franjo Tuđman (pozdější chorvatský prezident) nemůže mít čisté svědomí, ovšem i představitelé ostatních národů se zachovali podobně. Když tento sud prachu vybouchnul, začaly tzv. balkánské války, které trvaly více než deset let.
NATO se zapojilo do konfliktu na Balkáně již dříve (od roku 1993 operovalo v Bosně), ale nechvalně známý termín o humanitárním bombardování se váže k válce o Kosovo. Již od roku 1996 začal v kosovské oblasti prudce narůstat počty útoků spáchaných albánskými (kosovskými) teroristy, ke kterým se začala postupně přihlašovat UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda). Terčem útoků se staly srbští civilisté, úřady, pocejní orgány či prominenti jugoslávského režimu. Vzhledem k vyššímu stupni koordinace těchto útoků je vyloučené, že by šlo o spontánní akce. Tyto útoky byly (až na výjimky) pečlivě plánovány pod vedením vojenských vůdců UÇK. Povstalcům se dokonce podařilo dostat pod kontrolu rozsáhlá území, na nichž se dopouštěli zločinů proti srbským civilistům.
V březnu 1998 označil na tiskové konferenci speciální americký vyslanec pro oblast Balkánu Robert Gelbard, že UÇK je „nepochybně teroristickou organizací“. To Bělehrad pochopil jako souhlas (nebo alespoň jako absenci nesouhlasu) s ozbrojenou ofenzivou juboslávské armády proti teroristům z UÇK. Jugoslávská armáda zahájila velkou ofenzivu s cílem dobýt zpět ztracená území kontrolovaná povstalci. Během těchto bojů docházelo ze strany obou válčících stran ke zločinům proti lidskosti. Zvláště krutě se chovali kosovští povstalci na „osvobozených“ územích, kde vypalovali celé vesnice a masakrovali stovky srbských obyvatel včetně žen a dětí. Zločinů se ovšem dopouštěli i postupující jugoslávské jednotky, které páchali zločiny nejen na ozbrojencích z řad UÇK, ale i na civilistech albánského etnika. K podobné strategii však zadávala příčinu sama bojová taktika UÇK. Vzhledem k neoddiskutovatelnému nepoměru sil neútočili její bojovníci otevřeně, ale opevňovali se ve svých domech, často s celými rodinami. Tato velmi
stará a tradiční taktika Albánců byla proti moderní těžké vojenské technice naprosto neúčinná.
Po tlaku NATO se srbské jednotky z Kosova stáhly, čehož ovšem ihned využila UÇK k znovuobsazení vyklizených území a tam pokračovala v etnických čistkách a masakrech srbského obyvatelstva. Na sílící násilí zareagoval Bělehrad obnovením ofenzívy proti UÇK a jugoslávská armáda opět vstoupila na území Kosova. Na vzniklou situaci reagovaly světové velmoci zahájením rozhovorů s válčícími stranami, které však uvázly na mrtvém bodě. Nejzásadnějším rozporem nebyla smlouva o ukončení bojů jako taková, ale příloha B (tzv. annex B) této smlouvy. Podle ní měly mít jednotky NATO zaručen volný vstup a pohyb na území Jugoslávie, což ale bylo pro Miloševiće zásadně nepřípustné. Slobodan Milošević v této souvislosti prohlásil, že „takové podmínky se kladou poraženému státu po kapitulaci a že jsou pro Jugoslávii nepřijatelné“.
Následoval letecký útok NATO na Bělehrad, ovšem bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, tím pádem tedy v rozporu s mezinárodním právem. Nezbytnost této intervence však světové velmoci odůvodnily hrozící humanitární katastrofou. Právě v této souvislosti Václav Have použil termín "humanitární bombardování".
Po 78 dnech NATO ukončilo válku o Kosovo podpisem dohod v makedonském Kumanovu. Tyto dohody se de facto rovnaly kapitulaci Jugoslávie. Teroristická organizace UÇK vyšla z této války jako faktický vítěz a následný chaotický proces budování mezinárodního protektorátu pod záštitou OSN využila k mocenskému ovládnutí země. Ke zločinům proti lidskosti páchaných na srbském obyvatelstvu žijícím na území Kosova se však zabránit nedokázalo a situace v regionu je napjatá i dnes, kdy se z Kosova stal samostatný stát.
Nejhorší na celé této věci však zůstává, že vůdci teroristů z UÇK zůstali nepotrestaní. Jmenovitě jde o Hashima Thaçiho, Agima Çeku či Ramuše Haradinaje. Všichni tito pánové byli vůdčími osobnostmi UÇK nebo ji přímo vedli, zatímco nikdy nedošlo k jejich potrestání za zločiny, kterých se teroristé pod jejich velením dopustili. Za zmínku stojí také fakt, že všichni výše jmenovaní zastávali nebo dokonce i zastávají vysoké ústavní funkce v nově vzniklé Kosovské republice (např. Hashim Thaçi je současný premiér Kosova). Stejně tak nedošlo k žádnému stíhání viníků útoku NATO, které samo o sobě bylo porušením mezinárodního práva, avšak i samotný charakter útoků se dá označit za válečný zločin, neboť podstatná část útoku směřovala proti civilním cílům. Vojska NATO údajně měla použít i zakázené druhy zbraní (šlo například o protitankové střely Thunderbolt s ochuzeným uranem nebo nechvalně známé tzv. kazetové bomby). Někteří představitelé NATO použití takových zbraní potvrdili, nicméně k žádnému vyšetřování nebo potrestání tohoto nikdy nedošlo.
Nejvýznamnější člověk, který byl díky válce o Kosovo "reálně" potrestán, byl Slobodan Milošević. Zemřel totiž během soudního procesu v Haagu. Nad jeho smrtí ovšem visí několik otazníků, jako je neschopnost žalobců dokázat jeho vinu před soudem (chyběly důkazy a celý proces se vyvíjel ve prospěch Miloševiće), ale nelze opomenout i spory o příčinách smrti (v těle se údajně našly stopy Rifampicinu, tedy látky snižující účinek léků proti infarktu). Ke stíhání některých zločinců z UÇK sice došlo, ale žádný z jejich vůdců v současné době nesedí za mřížemi.
NATO svou intervencí výrazně napomohlo k etnickému čištění v Kosovu, kde se tamní albánské obyvatelstvo připravovalo na vyhlášení samostatné republiky. K tomu také před několika lety došlo, avšak v samostatné republice Kosovo je vysoká míra kriminality, do které jsou zapojeny i státní orgány nebo vysocí státní představitelé (včetně obchodu s drogami nebo obchodu s lidskými orgány). Srbové však narozdíl od svých oficiálních představitelů mají velký problém s uznáním samostatného Kosova. Pro Srby je Kosovo historicky významnou lokalitou, neboť se tam ve 14. století odehrála slavná bitva, ve které Srbové ztratily na dlouhá staletí svou samostatnost. Jde tedy o velmi citlivé téma. Největším problémem však zůstává, že na území Kosova stále žije nemalé množství etnických Srbů. Bohužel kosovští obyvatelé nejsou stále připraveni na soužití s jinými národy v jednom státě, neboť mezi Srby a kosovskými Albánci se událo mnoho zlého. Nezbývá nic než doufat, že v lokalitě k dalším zločinům proti lidskosti docházet nebude. Nicméně je nutné podotknout, že "humanitární bombardování" sice pomohlo ukončit tehdy probíhající válečný konflikt, nicméně nepřinesl do oblasti dlouhodobý mír.
