Každý muslim by měl za svůj život alespoň jednou navšívit Mekku, každý hinduista by měl za svůj život alespoň jednou provést koupel v Ganze. A každý Čech by měl za svůj život alespoň jednou navštívit pražské Národní divadlo.
Dnes si můžeme připomenout památné datum 12. srpen roku 1881, kdy došlo k požáru českého Národního divadla. Jde o jeden z nejvýznamnějších okamžiků kulturních dějin národa českého.
Než bylo Národní divadlo postaveno, všechna tehdejší významná divadla dávala přednost hraní německých oper a her, ovšem ryze české divadlo náš národ postrádal. Existence českého divadla, které by se zaměřovalo především na tvorbu českých autorů, bylo z hlediska rozvoje české kultury nutností. Všichni významní čeští vlastenci té doby přiložili ruku k dílu a podpořili tak vznik divadla, které by hrávalo české opery a české hry pro český lid.
Stavba nového divadla byla financována mimojiné i veřejnou sbírkou, čímž tento projekt získal vlastenecký charakter. I dnes je Národní divadlo vnímáno jako významná část kulturní i obecné české historie a stojí tak po boku Vyšehradu, Pražského hradu, hory Říp a jiných významných míst.
Když se konečně podařilo stavbu dokončit a divadlo tak mohlo uvést první české opery, došlo k požáru, který divadlo na dlouhé měsíce vyřadil z provozu. Tento požár byl vnímán jako národní tragédie. Velikost tehdejšího českého vlastenectví však měla za následek novou veřejnou sbírku a relativně brzkou rekonstrukci požárem poničené stavby. Znovuotevření Národního divadla bylo o to působivější a bylo jasnou demonstrací velikosti české kultury.
Každý muslim by měl za svůj život alespoň jednou navšívit Mekku, každý hinduista by měl za svůj život alespoň jednou provést koupel v Ganze. A každý Čech by měl za svůj život alespoň jednou navštívit pražské Národní divadlo. Byť sám jsem milovníkem Stavovského a pravidelně navštěvuji i divadla jiná, Národní divadlo pro mě vždy hrálo srdeční roli. Jeho návštěva v sobě ukrývá něco, co lze přirovnat k pocitu národní sounáležitosti nebo k něčemu podobnému. Je to určitý pocit, který v jiných divadlech nezažívám. Možná je to pocit skutečné velikosti kultury mých předků. Nebo je to pocit jistoty, že dokud Národní divadlo bude stát na svém místě, náš národ nezanikne a neztratí se v moderním konzumním a globalizovaném světě plném laciných pozlátek.
