Minulý slunný týden, když jsem procházel centrem vypulírované Bratislavy a obdivoval třpyt nových fasád starých domů, grimasy soch a množství zahradních restaurací, které roztáčely ekonomiku našich sousedů, nenechávalo mě v klidu velké množství zmrzačených žebráků, kterým chyběly mnohdy kusy těl, převážně prstů u nohou, či celá chodidla.
Daň za svobodu. Jejich volba. Kdo chce, práci si najde. To se u nás neděje. Napadaly mě cynické, často omílané, veskrze mylné myšlenky. Nechal jsem to být a dál si vychutnával architekturu historického jádra města. Prohlédl jsem si nápojový lístek jedné z restaurací. Půllitr piva 1,1 euro, třetinka vody 1,3 euro. Udivilo mě to, ale každý má svobodu si zvolit. Jestli podnik navštíví, co si tam objedná a zda vodou bude po saturninovsku polévat ostatní hosty, či číšníka. Následky a frázi: „Svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka,“ nechme stranou.
Když jsem ale procházel Hviezdoslavovým náměstím, uviděl jsem kousek od sochy pohádkáře Andersena něco, co mě chladným nechat nemohlo. Zprvu jsem se domníval, že jsem se zmýlil a tak jsem se do těch míst vrátil. Tam v stínu stromu na lavičce ležel člověk, jenž místo jedné strany obličeje měl obrovský nádor z něhož odkapával hnis, který tvořil pod lavičkou kaluž.Nevěřil jsem svým očím, nic takového jsem nespatřil ani v nejchudších částech New Dillí, a že jsem se občas divil. Chvíli jsem tam postával a pozoroval kolemjdoucí. Většina lidí neviděla, nebo nechtěla vidět, ostatní co si všimli, se odvrátili. Možná je mozek naprogramovaný tak, že si prostě ani očividná, jemu se nelíbící fakta, nepřipustí. Uvědomil jsem si, že něco je špatně.
Uchopil jsem svůj dosluhující fotoaparát, použil jsem ultrasupermega zoom a zmáčkl spoušť. Ať to lid vidí, ať se zamyslí. Žebrákovi to ublížit nemůže, možná pomůže. Dlouho jsem přemýšlel, zda fotku zveřejnit. On až lid uvidí, tak začne soudit. On to má lid tak nějak v povaze. Někdo odsoudí žebráka, někdo fotografa, někdo společnost. Asi málokdo sám sebe. Ona totiž ta naše rozhádaná, laxní společnost se skládá z každého z nás. Rozhádali nás politici a my jsme se nechali. Dva tábory se hádají a nic neumějící fríkulíni se smějí. My tvoříme tu apatickou společnost, my vybíráme kapry do zabahněného sněmovního rybníku, my můžeme brojit proti nepravostem, s kterými se setkáváme.
Ono až si jednou uvědomíme, jakou máme dohromady sílu, až začneme ignorovat vládní strany, které nás zadlužují a opíjejí rohlíkem namočeným do předvolebního guláše, až přemluvíme slušné lidi, aby kandidovali do politiky, až začneme finančně podporovat rodiny s dětmi, učitele, vědce…, až začneme opravdu chytat zloděje, až necháme schválit zákon o prokázání z příjmů, až soudy budou apolitické a z věznic půjde strach, až politici budou za své činy trestně zodpovědní, až začneme finančně ignorovat parazity na sociálním systému, až pravda a láska nebudou jen fráze, až začneme…, bude i ten poslední žebrák umírat důstojně.
