Příběh bojovnice s nemocí – s pokorou ji přijímám a bojuji

Abych pravdu řekla, vůbec nevím, o čem bude článek, který nyní začínám psát. Snad o štěstí. O té prchlivé chvilce, kterou nám osud dávkuje po opravdu malých kapičkách. Známe to všichni. Cítíme se šťastni, plni euforie, nadšení, života, vypadáme skvěle a milujeme celý svět. A potom přijde zlom. Přijde něco, co nás zase srazí na kolena, a my jen vzpomínáme, jaké to bylo. Nejvíce milujeme až tehdy, když ztrácíme. Možná se zaměřím na své zdraví, protože to mi v poslední době opět začalo dávat stopku a ukazovat, že něco není dobře. 

Užívat si každý den, to je, bylo a snad vždy bude moje heslo. Ať každý den, každá prožitá minuta, vteřina stojí za to. Nikdo nevíme dne, ani hodiny, a to je vlastně dobře. Žila jsem si v poslední době docela poklidně, velice mě těšil zvýšený zájem o články, dělám práci, která mě baví, školu, která mě relativně taky baví (občas nucené zlo J)), těšila se z toho, co mám, a na to, co mě čeká. Jen mě u toho těšení nějak moc začala bolet záda a cítila jsem stále větší a větší a větší únavu.

                Jít k doktorovi? Ne, to už ne… Dobře, když jsem se přestala pořádně hýbat den před svými narozeninami, byla jsem téměř doslova dovlečena do nemocnice a spustil se kolotoč, který nebere konce. Posílají mě od čerta k ďáblu, čím více jsem věděla, tím méně jsem se smála. Já! Asi jde opravdu o průšvih, který se vrací, aby mě uvedl zpátky na zem, na nohy. Začala jsem opět všechno brát jako samozřejmost, že můžu dělat, co chci, jít, kam chci, naplno dýchat, prostě žít svůj život, ale vytratila se mi z něj pokora. Pokora k životu, kterou mě naučila až právě ta první rakovina, která mě naučila ŽÍT a ne přežívat. Paradox, že?

                A tak přišly další proplakané noci, neměla jsem chuť s nikým mluvit, nic řešit, o ničem se bavit. Potřebovala jsem se na pár dní zase zavřít sama do sebe, abych našla to svoje staré „já“, které mě táhlo životem a vždycky nakoplo, když jsem měla touhu smutnit. Pro moje okolí to musel být strašný týden, nechtěla jsem s nikým mluvit, jen mlčela a zavírala se sama do pokoje. Ve čtvrtek jsem se dozvěděla další, horší zprávy, které mě srazily ještě víc. Na ten den jsme měli lístky na koncert Dana Landy, chtěla jsem to zrušit. Nikam nejít, lehnout si, koukat do stropu a přemýšlet o ničem. Nakonec jsem se nechala přesvědčit a právě tam – za zvuku bubnů, elektrické kytary a vyrovnanému hlasu Dana jsem zase našla tu bojovnici v sobě.

                Dodal mi strašně moc síly, až je to k neuvěření. Dokud dýchám, tak doufám a žiju. Není ostuda upadnout, ale ostuda je upadnout a nevstát. Vyzývám proto osud, ať mě klidně srazí na ta kolena ještě vícekrát a já najdu další a další sílu k tomu, abych bojovala se vším, co mi hodí pod nohy. Vždyť právě toto vše děla mě mnou.

                A vy, co býváte někdy smutní (nepochybně se najde u každého v životě taková chvíle), dejte si s tím smutkem schůzku, podívejte se mu do očí, klidně se vyplačte, ale potom vstaňte, podívejte se mu do očí a řekněte – já se tě nebojím, já tě dostanu. Stín je vždy větší než skutečnost, proto bojujme, dokud dýcháme a žijme naplno, čestně a s pokorou. I teď se najdou chvíle, kdy klepe smutek na okno, ale i když to uvnitř zabolí, otevřu okno, ale pošlu ho dál. A každý den je to lepší a lepší a já sbírám další a další síly.
 

                 Zní to divně, ale nemoci a překážky jsou největším darem, který mi životem a osudem mohl být darován... Zjistila jsem, kdo je skutečný přítel a kdo je jen v převleku, a hlavně mi to vše dodalo strašně moc síly a energie, kterou se snažím šířit dál a pomáhat všem. Snažím se neřešit hlouposti, ale chovat se čestně a s pokorou... A když udělám chybu, tak ji přiznám. Nemůžu ničeho litovat, můj život je skvělá jízda, kterou si řídím sama a jedu naplno.

                Velice děkuji té části mojí rodiny, která stojí při mně i ve chvíli, kdy by mě okolí asi zabilo, děkuji svým milovaným kamarádkám Kačence a Leničce a své spřízněné duši Irince. A vám všem, protože, když čtete články, posilujete mě… Je to další smysl bytí. Děkuju…

Těším se na diskuzi ke článkům na FB – Veronika Boháčková (http://facebook.com/vaseVeronika)