Tragické čekání na konec mládí

Co můžeme udělat pro to, aby se důchodový systém v budoucnu nehroutil? Na to je velmi jednoduchá odpověď. Musíme mít děti, které nás uživí. Uživí nás ty děti, které pracují a vydělávají. Náš důchod totiž nezávisí na nikom jiném, než na našich vydělávajících dětech. Na to, abychom se jako společnost zajistili na stáří, musíme dělat něco pro to, abychom těch dětí vychovali dost.

Leoš Bogar

V naší společnosti je velmi patrný trend odsouvat převzetí odpovědnosti za svůj život do vyššího věku. Necháváme se vydržovat vlastními rodiči, přestože jsme dávno dospělí a schopní postavit se na vlastní nohy. Všechno, co by mohlo zdánlivě i reálně snížit naší životní úroveň oddalujeme nebo zavrhujeme úplně. Musíme si přece užívat! Dělit se? Omezit se ve prospěch někoho jiného? Nikdy! Nebo až pak, jednou. Až si užiju "života". Jsme přece tak mladí! Postupně začne být čas znát na naší tváři, postavě,... ale to nic! To se dá napravit.  Nic není ztraceno, pořád jsme přece tak mladí! Čas pracuje proti nám a stojí to dost, ale to nevadí, nemáme přece děti, nemusíme se dělit. Jednou se člověk zastaví a zjistí, že ten život nějak projíždí, že strašně chybí voňavé miminko, potomek, kterého budu učit jezdit na kole a učit ho, jak v životě obstát, ve kterém bude pokračovat můj život. Ale ono to najednou nejde. Líné a unavené spermie, nedbající na náš dokonalý outfit, nedokážou dosáhnout cíle a protějšek také jaksi promeškal svou šanci. Ale to nic, je tu ještě ta medicína. Je to sice zdlouhavé a nepříjemné,... A když se potom narodí děťátko, zůstane jen u jednoho. Přece jen, máme už svůj věk a čím je člověk starší, jde to hůř. Sobecky projíždíme svůj život v bláhové naději, že nezestárneme. Je to tragický omyl, na který doplatíme všichni. Platí za něj i ten, který se idolem věčného mládí zmámit nedal a své děti nejen počal, ale také z nich svědomitě vychoval slušné a produktivní lidi. Pěkná je myšlenka, že kdo do společného penzijního pojištění odvedl víc, měl by mít adekvátně vyšší důchod. Vypadá spravedlivě, ale spravedlivá není. Ve stáří ho nezajistí jeho rodiče, kterým přispíval na důchod on. Jeho důchod zaplatí naše děti. Třeba moje tři děti, které jsem naučila zodpovědnosti a které vědí, že člověk nemůže mít všechno. A pokud ten systém důchodů selže úplně, vím, že mne mé děti ve stáří neopustí.