Pravda a lež

Špatnosti a lži je v našem světě tolik, že se stává normou. V politice, na pracovišti, v rodině... a je to špatně. Protože je to špatně, je povinností každého z nás nelhat, nekrást, nepletichařit a pokud naši bližní lžou, postavit se tomu. Postavit se tomu i přesto, že to bude bolet nejen lháře, ale i nás osobně. Říká se tomu statečnost.

Pokud se lži nepostavíme, část viny ulpí i na naší duši.

Začíná to nevinně v dětství. Různě velké lži nám projdou u rodičů, u kamarádů, ve škole. Jedna malá lež nás nutí lhát znovu a znovu, abychiom tu svou pokřivenou skutečnost obhájili. Ten pocit, že to vyšlo, že jsme třeba tou lží získali pro sebe maličkou výhodu, ten v nás zůstane. Lžou přece všichni, nic se neděje. A pak se jednou stane taková trapná věc, tím naším lhaním někomu ublížíme. Oběť naší lži zoufale vysvětluje, třeba i pláče, ale my jsme neoblomní, trváme na své lži, bojíme se totiž přiznat, že jsme lhali, to by pro nás mohlo být nepříjemné. Zase to jak na potvoru vyjde a oběť naší lži je potrestána i za svou snahu domoci se spravedlnosti. Nějak nám ale kazí radost výčitky svědomí. To je velmi nepříjemná věc. I výčitky však mají řešení. Dají se zaplašit, umlčet, když je nejhůř, dokáže náš mozek nakonec uvěřit tomu, že naše lež je vlastně pravda. Tohle schéma je potom aplikováno na další lži a podvody, až naše svědomí pomalu otupí. Pravdu a lež začneme chápat velmi účelově. Vyrosteme ve velké kluky a holky, potom v muže a ženy, v matky a otce, v pedagogy, šéfy, politiky...

A lžeme sobě, lžeme ostatním, bezskurpulózně odstraňujeme své oponenty, protože jsme ztratili tvář. Poznáváte se? Jsme to my? Umíme s tím něco dělat?