O čem sní moje valašská tchýně? (1. část)

Je to už víc než dvacet let, co jsem byla o prázdninách představena. Připadala jsem si jako ve snu. Jako bych se přenesla o století nazpátek... Zamilovaná studentka se z rozpáleného města ocitla uprostřed žní v horách. Samota mezi kopci, svažité políčko, na něm dýchavičný traktor, za traktorem celá rozvětvená rodina (včetně těch nejmenších dětí) vázala z řad posečeného obilí úhledné panáky.

"Tož ogare, přijels pomoct? A to je ta tvoja nevěsta? Nějaká chudá. Není ona nemocná?" Prosvítil mne pohledem manželův dědeček. "Tož děvčico, takej nám pomožeš. Povřísla budeš vázať, pojď, ukážu ti jak!" A bylo vymalováno. Vázala jsem povřísla jako bych to dělala odjaživa a snažila se nevypadat jako nemocná. Pokukovali po mně a já s úsměvem na líci za pomoci zvýšených dávek antihistaminik předstírala, že alergií rozhodně netrpím. Bylo to dobrodružství. Večer, když bylo pole sklizené, na lavičče za roubenkou můj nastávající zašveholil dialektem, ve kterém jsem jen stěží pochytala smysl toho, co si se staříčkem, kterého měl moc rád, potřebovali říct.

Druhý den ráno jsme obcházeli příbuzné a všude proběhl slivovicový rituál. Než jsme stačili pozdravit, pohárky byly plné. Moje opakované odmítnutí ruku v ruce s mou "podváhou" bylo vždy vyhodnoceno jako symptom nějaké nebezpečné choroby. Nebyla jsem na valašské poměry vhodná partie, přesto si mne manžel vzal a odjel se mnou do Čech. Možná i proto, že mu bylo trochu žertem, trochu vážně, vyčítáno, že místo práce na poli a ve stodole jim utekl do Prahy na studia. Musela jsem mu ale slíbit, že mu tam v těch Čechách budu vařit fazolovů máčku s trnkama. To jsem splnila a tak to vyšlo.

Se tchýní i tchánem jsme se vzájemně opatrně oťukávali zdálo se, že přes všechny rozdíly časem najdeme společnou řeč. První léta po svatbě byly naše vztahy celkem pěkné. Plely jsme s tchýní záhonky, povídaly si o životě a o dětech, spolu jsme vařily, chodily na výlety i česaly jablka...  Dělilo nás 360 km a naše návštěvy se každý rok daly spočítat na prstech jedné ruky. Do chalupy bez elektřiny, plynu, telefonu, 500m od nejbližšího stavení a 200m od studánky s pitnou vodou jsem jezdila dobrovolně nejdřív s manželem na společnou adrenalinovou dovolenou a občas i sama s dětmi na "ozdravné pobyty". Byli jsme pravidelně a důkladně testováni ve schopnosti přežít v extrémních podmínkách, ale brala jsem to sportovně. Naposledy jsem tam pobýala asi před deseti lety. Kalná užitková voda ze studně nad chaloupkou tehdy o poznání víc páchla a zápach byl den ode dne silnější. Níkdo, kromě mne, to necítil. Smáli se mi, že jsem zhýčkaná měšťka. Oplachovalo se tou vodou nádobí, tchýně ji používala na vaření, všichni, vyjma mne a mých dětí si tím čistili zuby a umývali ruce a obličeje... studnu zakrýval těžký poklop, který se mi dlouho nedařilo odsunout. Pomocí ocelové trubky jsem to nakonec dokázala a ve studni plavala mtrvá nafouklá krysa. Přestože od té doby zavedli do chloupky elektřinu i pitnou vodu, už se mi tam nějak nechce.

Manžel je jedináček a introvert. Je pracovitý, ale co nemusí, neřeší. Tchýně začala postupem doby zvyšovat četnost návštěv u nás doma. Když jezdila dvakrát do roka, ledasco jsem rozdýchala a byla to chyba. V naší nepřítomnosti nám přerovnala nádobí v kuchyni, posunula nábytek, vyprala mé bílé prádélko s červeným tričkem do růžova, ručníky dala ze šatny do mé skříně na místo mého spodního prádla... Bylo mi z toho ouvej a pokaždé jsem se to snažila klidně a smírně vysvětlovat. Odkýváno, nepochopeno.

Zásadní zvrat nastal po smtri tchána. Osamělá a neštastná, koupila si byt pět minut pěší chůze od nás.  Pokusila jsem se vyjasnit kompetence, marně. Jediné, čeho jsem dosáhla - chodí na návštěvu jen v době, kdy nejsme doma. Prohrábne nám tašky a kapsy, něco uvaří, něco poklidí, a přitom převrátí běh věcí naruby. Do šuplíků vrátí neumyté příbory, do kořenky od skořice nasype papriku, popíše dózy ve spíži nesmytelnou barvou, vymění nám koberec v obýváku za jiný... a nespláchne.

S sebou do práce si denně odnáším několik tašek se svými intimnostmi abych nezavdala příčinu k prohlídce a bojím se, co tentokrát ve svých svatyních - kuchyni a ložnici - po návratu nenajdu.