Chvála starců

Jsme orientováni na výkon. Kdo nestačí, zaostává a často nakonec zůstává sám někde mimo. Není tu však něco většího, co ke své škodě při tom úprku přehlížíme? Něco, co se nedá poměřit ani urvat?

Těsně před oslavami začátku nového tisíciletí jsem byla navštívit Řím v rámci hudebního festivalu, krerý se konal pod záštitou Vatikánu. Zúčastnila jsem se tenkrát hromadného setkání s papežem Janem Pavlem II, v té době již velmi nemocným mužem.

Celá audience měla veselý, pro mne naprosto nezáživný a k nepřečkání dlouhý program, na jehož konci se objevil sám papež a odhodlaně, podpírán svým doprovodem, zamířil z levé strany k trůnu, který stál uprostřed nekonečně širokého pódia. Šel pomalu, velmi pomalu, několik minut. Ztěžka usedl a další dlouhé minuty se tiše modlil, hlavu skloněnou, záda ohnnutá, sbíral sílu. Když potom začal mluvit, měla jsem pocit, že omdlí. Promlouval k nám tenkrát postupně snad v deseti nebo jedenácti jazycích, mezi slovy odpočíval, mluvil přerývaně a tiše, ztuhlá šíje mu nedovolila ani zvednout pohled ze země. Bylo mi Jana Pavla II. zprvu hrozně líto. Nechápala jsem, proč se takhle přemáhá a trýzní. Ale v tom, co říkal, nebylo zoufalství. Postupně mne opustil pocit, že jsem tam omylem a spatřila jsem ke svému údivu v tom zmučeném těle s páteří ohnutou k zemi obrovského a silného muže, který hromovým hlasem proniká do mé duše a rozdává sílu na všechny strany. I na mne se dostalo, přestože jsem se bránila statečně.

Tam jsem pochopila, proč neodpočívá a nemůže a nechce se uchýlit do ústraní. Tento stařec, relativizující naše pachtění a balancující mezi životem a smrtí, přináší naději!