Co se týče diskoték, stal se ze mě pecivál. Je to už pár let, co jsem byl na poslední pořádné taneční pařbě. Už si skoro ani nepamatuji, jaké to je, vracet se domů s takovým tím divným šumem v hlavě, když se tančí příliš blízko nahulených reprobeden.
Přijal jsem však pozvání kolegyň z bývalé práce vyrazit do diskotéky Futurum – sedm žen v rozpuku mládí a já, kdo by odolal. Navíc tam hrají osmdesátá a devadesátá léta, což dávalo slušnou šanci, že se tam nebudu cítit jako táta všech náctiletých okolo. A ze stejného důvodu jsem se ani neobával, že mi nějaká dívenka, až ji vyzvu k tanci, řekne „vrať se do hrobu, magore“.
Do Futura jsme dorazili po deváté. Na podnik podobného typu až přespříliš brzy, neboť parket zel prázdnotou a lidé zaplnili jen pár stolů okolo. Ale aspoň jsme nemuseli čekat frontu na lístky za vstup. Snažil jsem se vyjednat slevu, neboť devadesát korun vlezné mi připadalo nekřesťanské. Pamatuji vstup ještě za deset. Nicméně pokladní byl neoblomný, a tak jsem sbalil desetikorunu nazpátek, která mi ovšem nestačila ani na šatnu. No jo, doba se posunula kupředu, šatna stojí třikrát více, než vstup v časech, když mi bylo náct.
Dal jsem si pivo, abych rozproudil v krvi trochu kuráže hodit tělo na taneční parket. Hráli pecky od U2, Abby, a Cher, a mé tělo se mi pomalu začalo pohupovat do rytmu. V rožku u pódia se začaly mírně vlnit dvě slečny, ale na to, by se rozjely naplno, jim možná chybělo v krvi půl promile. Stejně na tom byl i zbytek sálu. Netančil nikdo, všichni jen sledovali projekční plátno, na kterém běhaly klipy, a vrtěli se na židlích do rytmu muziky.
Lidé netančí, když je parket prázdný, což je paradox, neboť právě prázdný parket jim dává dostatečný prostor se vyblbnout. Ale noc byla ještě příliš mladá a střízlivá na nějaké veliké taneční výkony. Mé kolegyně zůstaly někde u stolu v zadních útrobách Futura, a tak jsem se pokusil vetřít do přízně těch dvou tančících slečen. Chvíli mě akceptovaly, než zjistily, že jsem se svým tanečním stylem trochu mimo mísu, a já taktně odpochodoval a uvelebil se na hraně pódia.
Nicméně můj patetický pokus, začlenit se mezi ně a užít si smyslný tance ve třech, jim dodal kýžený impulz k tomu, aby se rozjely. Začaly řádit, jako by si právě prolily hrdlem čtyři paňáky. To pokoplo i další průkopníky tance na prázdném parketu a prostor se začal plnit tančícími postavami.
A pak se to, jako mávnutím kouzelného proutku, najednou rozjelo a parket se slušně naplnil. Mně v krvi kolovalo další pivo navíc, což mi usnadnilo zbavit se studu, že netančím jako Michael v dobách, když byl ještě černý. Tančili jsme s kolegyně v kruhu a posilněni alkoholem jsme si užívali kreace na hranici erotické show. Někdy není špatné, mít tolik volný kolegyň, dychtivých po nezávislém, lehce lechtivém tanci v rytmu DJ Boba. Sedm krásek samozřejmě neuniklo všeobecné pozornosti stylově oháknutých lovců žen, a tak se na nás zákonitě za chvíli nalepilo pár nagelovaných chlapíků. Příliš nám to ale nevadilo. Byli příjemní a zábavní, a tak se před pódiem utvořila docela pohodová parta lidí, užívající si život bez myšlenek na finanční krizi či třicetikorunové poplatky.
Mimo fešnově oháklých šampónů Futurum přitáhlo ale i jiné typy mužů. Útěchou mi bylo, že nejsem se svým ohozem kancelářské krysy nejhůře oblečeným chlápkem v místnosti. Nejvíce out byl asi týpek v riflích neuvěřitelně staromódního střihu a se svetrem obtočeným kolem pasu, jako by chtěl zakrýt svou pneumatiku. Ale co, i takoví mají právo se bavit a jít balit holky. Diskotéka je ale nemilosrdná – stál osamocen a bez povšimnutí. Na druhém místě v žebříčku neatraktivnosti by se asi umístil dlouhovlasý pařmen, který vypadal jako kříženec Johna Lennona, Kurta Cobaina a českého bigbítového pivního skauta. Ani on neměl úspěch u žen a notně tuto skutečnost zapíjel.
Na loveckou stezku vyrazily ale i některé ženy lovkyně. Z šedi průměrnosti vyčnívala nejvíce dívka, která se mi představila jako Martina. Zjevně nepřírodní blondýnka slovansky plnoštíhlých vnad, které rafinovaně částečně poodkrývala, jako návnadu pro oběti jejího lovu. Vypadala opravdu k nakousnutí, jen si ji někde odvézt a tam naservírovat v posteli jako hlavní chod večera. Možná by za to nechtěla ani zaplatit. Možná. Kdo ví? Neptal jsem se a přenechal privilegium tyto skutečnosti zjistit pánovi v červené košili, kterému její stehna, vybíhající z volánkové bílé sukýnky, zřejmě extrémně učarovaly.
Raději jsem se věnoval dále svým kolegyním. Ale začalo se mi pomalu nedostávat dechu. Cigaretový kouř, masa lidí, nestandardně zběsilé tempo tance a dehydratace… tím vším jsem omlouval svou fyzickou ochablost (rozhodně jsem si nepřipouštěl, že bych byl na podobný taneční maratón starý). A tak jsem vyrazil pro Redbull, aby mi dodal křídla. Taky jsem potřeboval na vzduch. Prodral jsem se davem lidí, který za těch pár hodinek notně zhoustnul, a dostal jsem se zpátky ke vchodu. Tam jsem se nechal poslušně, jako tele v teletníku, orazítkovat - obrázkem velikého pejska - a vypadl jsem na chvíli na čerstvý vzduch. Prostor v předsálí u vstupu a u šatny se mezitím děsivě naplnil. Lidé se tlačili a hystericky se snažili prodrat k pultíku šatny, jako by se tam dávalo něco zadarmo. Netušil jsem, kam je všechny chtějí ještě nacpat. A netušil jsem ani, že večer pro mě chystá nečekaný zvrat.
Sešel jsem zpátky dolů a mezi stoly do mě vrazila potácející se postava, která měla zjevně nakvap. Pozdě jsem si uvědomil, že to byl ten opilý Kurt Lennon, který si při svém pití zřejmě nedělal starosti, jak se alkohol bude snášet s jídlem v jeho žaludku. Ta voda, která mi pocákala košili a džíny, nebyl jeho drink, ale obsah jeho útrob, o který se štědře dělil s ostatními při své cestě směrem k záchodu. Dopil jsem Redbull a zamířil na záchod, abych se očistil. Kurt Lennon tam mezitím zablokoval dveře svým tělem, kdy zápasil se svou stabilitou a dalšími žaludečními stahy nad umyvadlem. Šampóni, kteří postupně ztráceli trpělivost čekat, až se vyblije, ho srazili dveřmi na stranu, nadávajíce mu do zasraných hipíků.
Mokrý, unavený (Redbull nezafungoval) a značně rozladěný jsem zamířil zpátky k pódiu. Naše parta se mezitím rozpadla. Chvíli po mém odchodu se tam totiž strhla rvačka. S rostoucí hladinou alkoholu se zvyšovala i agresivita býčků v říji, kteří se navzájem začali považovat za soky. Ožralých postav, polehávajících na stolech kolem pódia nebo potácejících se prostorem, přibylo. Nastal pro mě čas k odchodu, což znamenalo prodrat se džunglí nově přicházejících lidí u šatny, z nichž mnozí si podroušenost do Futura přinášeli už zvenku. Diskotéka pár minut po půlnoci teprve začínala tepat zábavou naplno, ale ze mně už nálada bavit se vyprchala.
Později, když jsem kráčel tichou ulicí večerní Prahy a užíval si ten staronový šum v hlavě, postupně mě začal naplňovat jakýsi pocit spokojenosti. Dopadl jsem sice s poblitou košilí, ale vracel jsem se domů s uspokojením, že jsem přežil comeback do světa žhavých tanečních večerů bez kocoviny, bez monoklu a bez toho, aniž by mi nějaká Martina provětrala peněženku. Kurt Lennon ten večer asi dopadl mnohem hůře.
blogger #1195 © jan boettinger
