Zasloužíme si finanční krizi?

Média se plní analýzami, hledajícími odpovědi na otázku, kdo může za finanční krizi. Jestli chamtivé bílé límečky z Wallstreetu, nebo nerozumní Američané, kteří si půjčili více, než jsou schopni splácet, nebo americká vláda, která natiskla více dolarů, než kolik má zlatých cihel... Já jsem si ale položil otázku úplně jinou - jestli si tuto finanční krizi zasloužíme?

Co z finanční krize pro nás vyplyne? Ztratíme nadobro práci? Přijdeme o bydlení? Stanou se z nás bezdomovci? Shnijeme někde v odpadcích u popelnic? Realita pravděpodobně takto katastrofická nebude. Ale krize nás asi nějakým způsobem postihne.

Třeba letos nedostaneme vánoční prémie. Třeba nedostaneme bonusy ani už teď v listopadu. Třeba nám příští rok nepřidají. Třeba skutečně ztratíme své místo a budeme si muset najít jiné, hůře placené. Z toho všeho vyplyne naše soukromá finanční krize - budeme mít v peněžence mnohem méně, než na co jsme byli zvyklí...

Ale odpovězme si na jinou otázku. Jsme teď chudí, nebo bohatí? Máme se dobře, nebo špatně? S kým se porovnávat? S životním stylem aktérů amerických seriálů, kterými jsme si zatemnili mozek? To si skutečně myslíme, že všichni máme právo mít na zahradě bazén?

Vyrůstal jsem v socialismu. Oblečení jsem v lepším případě dědil po bráchovi, v horším jsme ho kupovali na burze, v nejhorším nám mamka něco spíchla sama, na lítačku. Brusle jsme měl taky z burzy, takové ty vyšmajdané kožené, ve kterých se prolamovaly kotníky. Pak brácha dostal zbrusu nové - takové ty vyztužené. Tajně jsem si přál, aby bráchovi rostla noha rychleji, abych už je po něm zdědil. A brečel jsem potom celou cestu domů, když mi je v družině někdo ukradl a já věděl, že nové mi rodiče hned tak nekoupí, a ještě možná dostanu pár pohlavků. Lyže jsme měli taky z burzy, přeskáče představovaly nesplnitelný sen. Mobil, počítač, MP3 přehrávač? Prosím?

Dnes mají mobil i malé děcka. Některé dokonce i iPhone. Děti nosí značkové oblečení. MP3 přehrávače a počítače jsou absolutní samozřejmostí, a když to děcka nemají, tak je doma hukot. Něco ze sekáče - prosím? Děti jsme si rozmazlili konzumem. Stejně tak, jako jsme konzumem rozmazlili sami sebe.

Na otázku "Jak se máš?" odpovídáme stylem "Mám se dobře, zrovna jsem si koupil novou plazmovou televizi, nebo nový telefon s GPS, nebo novou značkovou bundu, nebo..." Naši spokojenost jsme začali měřit pouze penězi - kolik vyděláváme a co si za to koupíme. Začali jsme zapomínat, že spokojenost nepochází jen z peněz.

Já na své dětství nevzpomínám ve zlém, právě naopak. Ten jistý nedostatek měl svoji romantiku. Vážili jsme si věcí. Dnes vše páchne komercí a konzumem. Děti si neváží ničeho.

Nemůžu tvrdit, že si finanční krizi zasloužíme. Nikdo si nezaslouží, mít se hůř. Ale stálo by zato zpomalit a uvědomit si, že naše bohatství není něco, na co máme nedotknutelné právo. Není špatné občas padnout trochu na hubu a zamyslet se nad všemi hodnotami života - ne jen těmi, které pocházejí z peněz.


blogger #1195 © jan boettinger