Vyděláváme víc; ale kdy se začneme mít líp?

Nálada národa je blbá. Nespokojenost s vývojem po revoluci roste a s ní rostou i preference levičáckých stran. A stejně tak i nostalgie a povzdechy, jak dobře že jsme se to měli za komančů … mnohem lépe, než teď. A měli?

Co se týče peněz, tak podle časopisu Týden neměli, neboť teď vyděláváme všichni víc. Tedy snad až na horníky. Časopis Týden 3/10 ve své tabulce reálných navýšení mezd za posledních dvacet let uvádí, že většina profesí - od prodavačky až po bankovní manažery - si v porovnání s rokem 1989 přilepšila. Alespoň o stupínek. Třeba takový dělník v gumárenství si reálně vydělá 1,4krát více než před revolucí.  Stejně tak i učitelé - nadávají a přitom vydělají o 40% víc než za Husáka. O stupínek níže už jsou na tom sklenáři, švadleny, brusiči, dělníci v hutním průmyslu, ale i ti všichni vydělávají alespoň 1,1krát více než za Husáka.

Jak je tedy možné, že touha po návratu ke komunismu neustále roste? Že by důchodci? Podle statistických údajů Ministerstva práce a sociálních věcí narostly důchody za posledních dvacet let nominálně 5,8krát, což v reálném navýšení představuje minimálně 1,2krát více než v roce 1989. Ani důchodci se na tom finančně tedy nemají hůř. Z nadávání na poměry se prostě v Česku stal sport. V peněžence bychom měli mít více, ale tváříme se, že máme méně. Stěžujeme si, že je všechno dražší a my na to nemáme. Ale jak se změnila nabídka v regálech obchodů, to už jen málo kdo zahrne do své negativistické kalkulace. Stačí se rozhlédnout doma po bytě nebo v kanceláři. Stačí se kouknout do šatníkové skříně nebo do botníku. Stačí se podívat do ledničky. Všude toho máme víc, mnohem víc než před revolucí. A přesto nám to nestačí. Chceme nakupovat víc a víc, protože trh nabízí víc a víc. A televizní seriály nám ukazují, že lze mít víc a víc… ale k čemu?

Zvedne konzumace náladu? Dlouhodobě dost těžko. Koupené věci nás baví jen chvíli, než se zase zakoukáme do jiné novinky z reklamy. Staly se z nás oběti touhy něco vlastnit, hromadit, konzumovat. Už to ani nestačíme spotřebovávat. Kupí se kolem nás nedonošené šaty, zánovní boty, neužité hračky, neoprýskaný nábytek, stále funkční elektrospotřebiče a přístroje, a vše to odsunujeme stranou a měníme za nové; ne z důvodu nepoužitelnosti či nefunkčnosti… ale prostě jen proto, že to vyšlo z módy nebo že nás to omrzelo.Žijeme v demokratické zemi, kde můžeme svobodně volit, říkat nahlas své názory, vést si blogy a otevřeně v nich prezentovat své názory. Země se nám netřese pod nohama ani nám cyklóny nestrhávají střechy. Nesužují nás tropické lijáky ani nám nehrozí tsunami. Nepadají na nás bomby ani nás neděsí sebevražední atentátníci. Netrpíme hladomorem a máme všeobecně dostupnou a moderní zdravotní péči. Máme kde spát, máme co jíst, máme co na sebe, máme dokonce, i když to tak nevypadá, mnohem více peněz, než k životu potřebujeme. A tohle všechno házíme za hlavu a nadáváme a nadáváme. Na co? Na cokoliv.Na to, že letos mrzne a padá sníh. Když příští zimu nenapadne, budeme nadávat, že žádný sníh nenapadl.

Budeme nadávat pořád. Nosíme si negativismus v našich hlavách. Duní nám v lebkách kudy chodíme a živí ho nesmyslná závist. Škube to v nás, když míjíme kolemjdoucího ve fešnové budně. Koukáme rozladěně na kolegovův nový mobil. Naštve nás spolužák ze základky, když na sraz přijede našlapanějším autem. Závidíme sousedovi nová plastová okna…
Většina z nás má všechno, co k životu potřebuje. Nestrádáme ani vteřinu. Máme se dobře. Ale necítíme se dobře? Proč? O penězích to rozhodně není. Nula na účtě na víc nám rozhodně víc štěstí nepřinese.
blogger #1195 © jan boettinger