Skinheadem se člověk nenarodí. Skinheadem se člověk stane.

Se zájmem jsem si přečetl článek v posledním Reflexu „V kraji zápalných lahví“ od právního experta na extremismus, Miroslava Mareše. Jelikož jsem v tom kraji vyrostl, tak něco o té oblasti vím, dovolil bych si jeden laický komentář.

Pan Mareš dopodrobna analyzuje vývoj extremistického odboje na Jesenicku a Bruntálsku a píše, že „odplevelit severomoravské okresy od dlouhodobě zakořeněné extrémistické scény bude těžké.“ Je určitě správné, spojovat extrémisty s plevelem. Zvláště, když naši společnost úporně obtěžují, někdy až ohrožují. A už jen z tohoto důvodu je jim potřeba nalepit na čelo štítek „ŠPATNÍ“. Z tohoto úhlu pohledu je možné také zacílit ale i na romskou komunitu (v kraji zápalných lahví velmi početnou a tudíž nepřehlédnutelnou). I ona společnost mnohdy úporně obtěžuje a někdy dokonce ohrožuje. Ale napsat o ní, že je potřeba severomoravské okresy také odplevelit od Romů, by bylo pravděpodobně trestným činem. Stavět Romy a extremisty na stejnou úroveň opravdu nelze. Extremismus přináší spoustu dalších rizik. Propaguje násilí, nenávist k určité rase a neváhá použít všech prostředků, třeba i fyzické likvidace. Náš právní řád staví propagaci rasizmu mimo zákon, a tak by to mělo v moderní demokratické společnosti určitě zůstat. Nicméně současní Romové také přinášejí spoustu dalších rizik. Tím, že nepracují, nepřizpůsobují se, mají vysokou kriminalitu, obtěžují občany při jejich běžném životě a dělají nám ostudu v zahraničí. A tím, že vláda je v tom populistickým postojem podporuje. Ne přímo, ale proto, že striktně nepotírá nedodržování zákonů a pravidel daných pro naši společnost, a zasévá tak semínko zlosti mezi občany většinové společnosti. Ti, pokud jsou nuceni žít v sousedství Romů, se stanou často sympatizanty extremismu, a v krajních případech aktivními členy. Pro příklad si nemusíme chodit daleko. Pan Mareš ve svém článku vzpomíná tragicky zesnulého Aleše Marečka, dnes již legendou mezi skinheady. Aleše jsem znal z dětství a nikdy jsem nechápal, jak se z takového „normálního“ kluka mohla stát taková vygumovaná figura s vyholenou lebkou a těžkýma botama až navrch zavázanýma. Příčina zpřeházení Alešových hodnot má ovšem také „hluboké kořeny“. Aleš, na rozdíl ode mě, vyrůstal ve čtvrti plné Romů. Tehdy jsme jim říkali cigáni a normálně s nimi přišel člověk do styku jen na dvorku naší jídelny, kterou jsme si dělili se zvláštní školou. Alešova zkušenost s Romy byla ale mnohem intenzivnější. Janov nebo Chánov to nebyl, ale do ideálního poklidného sousedství to mělo setsakramentsky daleko.

Nikdo nemůže se stoprocentní jistotou říci, jak by sám začal smýšlet, kdyby se v pubertě dennodenně setkával v blízkosti svého bydliště s drzými, ukřičenými Romy a s bordelem a zápachem kolem zanedbaných domů…

Do té čtvrti jsem se šel nedávno podívat. Bylo to náhodou, neboť hned kousek od ní leží zahrádkářská kolonie, kde moje maminka chtěla kupovat zahrádku. Kolonie byla obehnána plotem s ostnatým drátem, některé ploty i přes to vykazovaly zřetelné známky častých návštěv nezvaných sklízečů úrody. Zahrádky byly většinou ubohé, jako by z toho byla cítit beznaděj majitelů, že stejně nemá cenu něco pěstovat, když to „někdo“ potom ukradne. Díval jsem se na to s předsudkem? Je spojitost se sousedstvím s Romy hustě obydlenou čtvrtí náhodná? Na druhé straně města je jiná zahrádkářská kolonie. Žádné známky vloupání, žádný ostnatý drát.

České společnosti se nikdy nepodaří úplně vytrhnout extremismus z kořenů. Ale může dokázat jeho výrazné utlumení a odsunutí až na nejzazší okraj zájmu. To se ale nestane dříve, než s extremisty nepřestanou sympatizovat normální řadoví občané. A ti nepřestanou sympatizovat dříve, než budou mít pocit, že extremisté jsou jediní, kteří s řešením problémů s Romy něco aktivně dělají. Plané, populistické, politicky korektní řeči politiků nepomůžou. Jednostranné a zaslepené ochraňování a zdůrazňování práv menšiny také ne. Až teprve důrazné připomenutí všech povinností všem občanům této republiky stejně a následně důsledné potírání jejich nedodržování dopomůže pohnout s extremisty sympatizující občany zpět směrem k demokratickým principům a řádu.

Demokracie nám dává hodně práv. Ale funguje jen za cenu plnění určitých povinností. Pokud to selhává, dochází k zpřeházení hodnot a demokracie končí. Nastupuje diktatura. A to přesně extremisté chtějí – diktovat nám způsob života a myšlení a potlačit naše svobody. Politická korektnost jim v tom ale nezabrání, naopak jim k moci dopomáhá.


blogger #1195 © jan boettinger