Sedmdesát pět procent Čechů se v souvislosti s finanční krizí bojí ztráty zaměstnání. Tak tohle přesně jsem slyšel v sobotu v sauně od jednoho pána před důchodem. Neuvěřitelné číslo, leč pán se tvářil, že to četl v novinách.
Nevěřím, že je to celých 75%, ale možná polovina Čechů ano. Ale proč? Proč se někdo začne strachovat o své místo? Vždy, když někoho slyším v jeho obavách, hned mu v duchu pokládám otázky: proč se bojíš, protože pracuješ špatně, nejsi dost dobrý pro své místo, kradeš v práci, jsi drzý na majitele firmy, flákáš se, spíš se šéfovou ženou, vyrábíš zmetky, jsi líný, odmítáš učit se novým věcem? Žádný jiný důvod mě nenapadá… tedy až na ten černý mrak vplouvající nad naši krajinu, zvaný finanční krize.
Ale vždyť finanční krize se ještě ani pořádně neprojevila a lidé už stahují ocasy a paralyzují se nejhoršími myšlenkami, že přijdou o práci a tím že se jim zhroutí svět. Že skončí na pracáku, na sociálce a nakonec na ulici… Taková je doba - zlá, nikdo se o nás nepostará…
Že prý dneska není jisté nic, jen ten důchod, pokračoval rozhořčeně ten pán v sauně. Ale neměl pravdu. Důchod není vůbec jistý, neboť důchod se platí z odvodů těch, co pracují. A pokud všichni ztratí práci, důchod nebude z čeho vyplácet. Takže ten pán byl na velikém omylu. Nicméně podobně myslí spousta jiných. Ale tímto stylem myšlení si ničím nepomůžou.
Jisté je jen jedno - že když člověk opravdu chce, může si pomoci sám. Svojí pílí, vůlí, ochotou přizpůsobit se a rozvíjet se. Stačí jen změnit styl myšlení. Je jednoduché propadnout chmurům a depresím a svádět neúspěch na druhé nebo dávat vinu systému. Mnohem účelnější, leč složitější, je s tím něco dělat. Nepoddat se tomu.
Práci může ztratit každý. I ten nejlepší z nejlepších své specializace může skončit na dlažbě, neboť jeho obor se přestal vyvíjet a není odbyt pro jeho výrobky. Ale proč zrovna myslet na nejhorší. Stačí se rekvalifikovat, hledat práci mimo obor, třeba spadnout s platem na chvíli o třídu níž, ale nevzdat to.
Proč se tedy finanční krize nebojím?
Kdybych přišel o práci, nemyslel bych hned na to, že skončím na ulici. Přemýšlel bych, jak se se svým vzděláním, kvalifikací a pracovními zkušenostmi uplatnit dále. Nebudu hned panikařit, že se ze mě stane bezdomovec. Budu si prostě hledat jinou práci. Důvod k panice nemusí nastat ani tehdy, pokud lidé v mém regionu s podobnou kvalifikací a vzděláním nebudou moci práci sehnat. Pořád přeci ještě mohu změnit region. Panika mě možná může zachvátit až tehdy, kdy zaměstnání nebudou moci sehnat ani lidé s vyšší kvalifikací a vzděláním, než mám já sám. Ale ani tehdy nemusím být nadobro ztracen. Mohu si zlepšit kvalifikaci, nebo si najít méně kvalifikovanou práci, o kterou není zájem, a ještě pořád budu míle daleko od toho, abych skončil jako bezdomovec. Ale budu muset pracovat, aby se něco změnilo.
Je nesmírně jednoduché a alibistické svalit vinu na okolní svět. Házet flintu do života a myslet si, že všechny naše problémy vyřeší za nás stát, je nesmyslné. Meziválečný svět se dostal z krize pouze prací. Nám nezbude asi nic jiného. Bez práce nejsou koláče – a za finanční krize to platí dvojnásob.
Tak všem těm, kteří si myslí, že se pod nimi třese židle, radím tohle: pracujte dále, lépe než kdy jindy, snažte se v práci více, než kdy jindy, učte se více, než kdy jindy, a kdo ví – třeba vám tahle finanční krize přinese ještě mnoho dobrého.
Těm, co dočetli až sem, přeji příjemný a úspěšný pracovní týden.
blogger #1195 © jan boettinger
