Proč bych měl mít pocit viny, že beru 30 tisíc?

V diskuzi pod mým článkem o finanční krizi mě jeden diskutující neomaleně napadl, že nesnáší tyhle „tragédy“ mého typu, co vydělávají 30-40 tisíc, mají předraženou hypotéku a Oktávku na leasing. Ale i kdyby to byla pravda a já skutečně vydělával 40.000, bere mi to právo vyjádřit otevřeně svůj názor?

Vystudoval jsem vysokou školu. Sám jsem se na své náklady naučil světový jazyk. Na své náklady jsem vycestoval do zahraničí, začínal jsem prodejem pizzy a později jsem změnil firmu a sbíral tak cenné zkušenosti z oblasti zahraničního obchodu. Sám jsem si nastudoval poznatky z jiných oborů, abych si rozšířil pole uplatnění. Dělám minimálně deset hodin denně. Mám zodpovědnost jak za rozpočty, tak za práci druhých. Poctivě pracuji, nekradu, řádně platím daně, sociální a zdravotní. Tak proč bych se teď měl stydět, že beru nadprůměrný plat? Jakým právem mě za to teď někdo napadá?

Náš demokratický systém mi poskytl příležitost vystudovat, vycestovat a vybudovat si kvalifikaci, díky které je má hodnota na trhu práce vyšší, než hodnota člověka, který dostal stejné příležitosti, ale po základce sotva prolezl učňákem a od té doby jen vysedává po večerech v hospodě a nadává na zkurvenou dobu a plive při tom pod stůl.

Agresivní a nenávistná kampaň ČSSD mnohým lidem zatemnila mozek. Najednou si spousta tzv. sociálně slabých myslí, že všichni s nadprůměrnou mzdou musejí ze svého dávat jim – chudším, to aby také mohli žít důstojný život. Ale co je to ten důstojný život? Byt tři plus jedna v širším centru Prahy, rodinné auto, dvakrát týdně velký nákup v hypermarketu, v létě čtrnáct dní dovolené u moře a v zimě lyžovačka v Alpách…? Na to že má mít právo každý? Ale to není důstojné žití, to je nadstandard, na který se mnozí musejí pěkně nadřít. Vzít si hypotéku, šetřit, pracovat přesčasy nebo pracovat z domu místo mateřské. Je to tvrdý chleba – ale je to jejich volba. Tvrdě pracují a mají za to hezký život. Ti, co se válejí doma nebo posedávají po hospodách, nemají nic, jen hlavu plnou závisti a nenávisti.

Semínko závisti, vsazené komunistickým režimem hluboko do podvědomí řady Čechů, teď pod závlahou Paroubkovy populistické kampaně začíná masivně klíčit. Bohatým vzít a dát to potřebným! Potřebným - u kterých je jedno, jestli jsou líní nebo pilní. Prostě mají míň, a proto jsou potřební. Ale proč mají míň, to už se nikdo neptá. A že je to nespravedlivé pro ty, kteří se samovzdělávají, neustále na sobě pracují a každý den tvrdě bojují v byrokratickém státě a pod nespravedlivým šéfem, aby se uživili? To už sociálně slabé nezajímá.

Agresivita nekvalifikovaných a nevzdělaných roste přímo úměrně se sílou Paroubkova hlasu od mikrofonu, když si nesplnitelnými sliby kupuje jejich loajalitu a volební hlasy. A oni mu slepě věří, že jim rozdá peníze bohatých zdarma a že se budou mít všichni stejně dobře. A za tím účelem jsou schopni použít třeba i hrozeb a hrubé síly, jak jsme již měli možnost vidět na Paroubkových předvolebních mítíncích. Trhání transparentů, hrubé výhružky, žduchání. Násilné umlčení nesouhlasného opozičního hlasu. To vše za tichého souhlasů vůdce. Co bude příště?

Schyluje se dvacet let od Sametové revoluce k nové vlně třídního boje ve jménu jistot, důstojného života pro všechny a diktatury proletariátu sociálně slabých?


blogger #1195 © jan boettinger