Jsem pravičák jak poleno. Nebo levičák. Ono je to konec konců jedno. Vyberu si nějakou levicovou stranu, nejlépe tu, kterou vede nejsamolibější předseda, a vstoupím do ní. Pak začnu opakovat všechno po předsedovi, a pečlivě dbám na to, aby mě bylo slyšet a mé názory se tak dostaly až ke sluchu toho nejvyššího. Pár let se možná budu hrabat v nezajímavé a podřadné regionální politice, ale nějak to přežiju – pár kšeftíků bokem mě stejně uživí mnohem lépe.
Pak se ale konečně dostanu na slunce. Nejvyšší si mě obsadí na přední místa kandidátky strany a zvolí mě do poslanecké sněmovny. A pak mi jen zbývá se modlit, aby se má strana dostala do opozice jen s těsným výsledkem voleb.
Pak se nakrknu, prohlásím, že se s despotickým vedením „své strany“ neztotožňuji, a přeběhnu. Vystoupím ze strany, nebo mě vyhodí, to není důležité; co je důležité, je hodnota mého hlasu, která se zněkolikanásobí.
Tajně se sejdu s premiérem, sesmolíme smlouvu o podpoře vlády a jejích balíčků, a chvíli budu svého ex bosse trápit hlasováním ve prospěch vlády. Přitom si užívám moci, publicity a dělám si skvělé kontakty.
Má tajná smlouva pomalu vyprší a nastane můj čas k odchodu. Omluvím se, že nechci dále rozvracet svým hlasem stabilitu křehké demokracie naší republiky, a složím mandát. Při tom se ještě nezapomenu pochválit, že „mám sám za sebe pocit dobře odvedené práce…“
Pokud nejsem úplný idiot a myslel jsem na tyto zadní vrátka od začátku, pak mě nečeká dno přehrady, ale nějaké milé teplé místečko napojené na fůru dobrých kontaktů.
Popřejme tedy panu Pohankovi dlouhá léta, a ať si výsledky své poctivé práce pro náš stát po zásluze užívá. Co jiného nám totiž zbývá?
blogger #1195 © jan boettinger
