Znáte tuhle srbskou anekdotu? Strýc Ódry jde po návsi ve vsi Domokoš. Na silnici potká cigána, jak táhne káru naloženou dřívím a strašně u toho kleje. I ptá se strýc Ódry cigána: „Cigáne, co se děje, co tak nadáváš?“ A cigán odpoví“ „Zkurvená země, kde dokonce i cigáni musejí pracovat!“ To ale není anekdota, ale je to reálný příběh z vyprávění otce mé kamarádky ze Srbska.
A jak je to u nás?
Kdo co - práva, bez koho čeho – bez práv, ke komu čemu - k právům, koho co - práva, oslovujeme - voláme práva!, o kom o čem - o právech, s kým čím - s právy. Máme nového ministra pro lidská práva menšin a už jsme si asi zvykli, že kdykoliv dosedne nový ministr do křesla tohohle podivného ministerstva, začne skloňovat slovo „práva“ ve všech pádech. A taky začne skloňovat slovo prasečák. Ale jen ve dvou pádech. Kdo co – prasečák, bez koho čeho – bez prasečáku. A pokud možno co nejrychleji bez něj.
O lidských právech menšin by se daly napsat tisíce knih. Nemá smysl komentovat jednostranný, rádoby humanistický pohled politiků na podobné kauzy, jako je prasečí chlív na pietním místě holocaustu. Co má smysl, je připomenout si, že s právy automaticky přicházejí i povinnosti. Připomenout si, že zvýhodnění, speciální péče, speciální dávky, speciálně přidělené byty, speciálně zřízené přípravky do škol, speciální sociální pracovnice… že všechny tyhle speciálně speciální speciality šité na míru diskriminovaným menšinám nejsou a nemohou být zadarmo.
Že se opakuji, papouškuji to, co už tu někdo napsal v desítkách blogů více či méně rasistických? Ano, opakuji, papouškuji. Ale nepsal bych to, kdyby nový ministr okamžitě po jmenování nezapadl do hluboké vyjeté koleje stereotypu, místo toho, aby přišel z gruntu s něčím novým, s něčím koncepčnějším. S něčím, co připomene většině práva menšin, ale také připomene menšinám jejich povinnosti. Demokracie není zadarmo. Blahobyt není zadarmo. Rozvoj není zadarmo. Není možné jen pořád natahovat ruku a chtít brát. Kdy to už naši politikové pochopí?
Máme ministerstvo pro lidská práva menšin. Zcela jistě nám chybí ministerstvo pro povinnosti menšin, které by jasně stanovilo pravidla hry. Chceš sociálku, jo? Tak se podle toho chovej. Jinak o ni přijdeš. Neposlals děti do školy? Přijdeš o dávky. Neuklidíš si bordel kolem domu, který ti pronajímá za hubičku město? Přijdeš o sociálku. Budeš rušit noční klid? Přijdeš o sociálku. Nedostavíš se na rekvalifikační kurz? Přijdeš o sociálku.
Menšiny se vymlouvají, že jejich děti jsou ve školách v nevýhodě, že neumějí česky. Proč se tedy nezavedou povinné kurzy češtiny pro lidi pobírající dávky? Ať se sami rodiče nejdříve naučí česky. Je to náš úřední jazyk, tak ať u obecné zkoušky prokážou, že česky umějí. Proč tedy Kocáb místo rušení prasečáku nezavede povinné kurzy češtiny? A když se žadatelé o dávky nedostaví do kurzu, nedostanou dávky. A když se dostaví, naučí se česky, tak se od nich naučí česky i jejich děti. A celý systém se posune kupředu. Zbouraný prasečák nic nevyřeší. Gramotná cigáňata ano.
Proč se má pořád většina přizpůsobovat lenosti menšině? Proč se má menšina stále jen dokola dostávat, aniž by hnula prstem pro své blaho? Proč máme vyplácet dávky lidem, kteří námi pohrdají tak dalece, že se ani nechtějí naučit náš jazyk? A to už ani nemluvím, o jejich chuti do práce…. Ale to už je na jiný blog. Anekdotě z prefexu se u nás asi moc lidí nezasměje.
blogger #1195 © jan boettinger
