Tento blog není ničím jiným, než upřímným poděkování všem pejskařům, kteří po svých čtyřnohých miláčcích neodklízejí z chodníků jejich hovna. Proč?
Vždyť není nic estetičtějšího, než exkrementy posetý chodník. Jako třeba na Praze 3, kde bydlím. No a co teprve kolem Riegerových sadů, kde se to psími hromádkami jen hemží. Čím více, tím lépe. Chodec se nemusí otravovat zbytečným pozorováním detailů opravených secesních fasád, když na zemi je to mnohem zajímavější. Rozmanitost tvarů, barev a skupenství nám nedá odtrhnout oči od chodníků. Pořád je co sledovat, pořád narážíme na zajímavé novotvary.
Je to až s podivem, kolik různých variací hoven je možno na pražských chodnících nalézti. Radost pohledět. Od malých skromných bobků, přes hromádky průměrné velikosti, až po obří klobásy ledabyle přes sebe přeházené. A co teprve ty polotuhé směsi stočené do úhledných větrníků, zářících všemožnými odstíny od černé až po hořčicově žlutou. A speciální místo na výčtu exkrementního umění zaujímají tekuté sračky, ladně obíhající dlažební kostky ve spárách, vytvářející obrazce kubistických tvarů.
Ale díla opravdu mistrovského významu získáme teprve až tehdy, když náhodný chodec neodolá, a do výkalu šlápne. Kvalitní umění vzniká už při vtisku podrážky do polotuhé hmoty. A co teprve až se nános nalepený na podrážce replikuje x krát za sebou na chodník, vždy zanechávající menší a menší torzo extrementu. Jako by naznačující, jak je naše bytí na tomto světě omezené a relativní.
Největší požitek však nastává až doma, když se poštěstí a zbytky exkrementu se roznesou po koberci v předsíni. To i jiné smysly, než zrak se mohou napásti na kráse exkrementního umění. Všichni se z té nádhery radují a hádají se, kdo bude zbytky hovna ze vzorku podrážky vyškrabávat.
Je dobře, že má Praha lehkomyslných pejskařů dostatek i v centru. Vždy mě zaplaví pocit národní hrdosti, když vidím nějaký výkal, nejlépe rozšlápnutý v historickém centru Prahy. Jsem hrdý na to, že se můžeme turistům z celého světa pochlubit nejen krásnou architekturou, ale i kvalitou hoven našich psů. Po lokálních skvostech prahnoucí turista si tak může domů odvést nejen sérii fotek pražských kostelů, ale i slušnou kolekci snímků pražských hoven a nějaký ten vzoreček na podrážce.
Stejně, jako k tradičnímu vzhledu Prahy patří pražské dlažební kostky, tak k němu patří i pražská hovna. Je dobře, že mezi námi stále žijí spoluobčané, kteří ctí tradice a ignorují nesmyslné vyhlášky. Praha si díky nim zachovává své nezaměnitelné kouzlo a neodolatelnou romantiku, které ročně přitahují tisíce návštěvníků z celého světa.
blogger #1195 © jan boettinger
