Ona mu seděla na klíně a on ji pevně objímal kolem pasu. Jejich jazyky se smyslně proplétaly při vášnivém francouzském polibku. Mělo to ale jeden háček.
Myslel jsem, že mě šálí zrak, nebo že potřebuji brýle. Ti dva vášniví milenci nebyli totiž starší než 12 let. Kolem mileneckého páru se pak rojil hlouček dalších dětí. Většina z nich měla cigarety a kouřila. Některým snad nebylo ani deset. Zaspal jsem dobu, ptám se.
Když mi bylo dvanáct, hrál jsem si na indiány v parku. Dnes si dvanáctiletí jazyky navzájem analyzují krční dutiny a u toho bafají cigarety na zastávce autobusu, jako by se nechumelilo. A ta „strašně přísná, postarší dáma“, která se za dob mého dětství vždycky odněkud vyloupla, aby nás zpohlavkovala nebo nás alespoň řádně seřvala, když jsme dělali něco nepřístojného, tak ta už tu nebyla. Možná to zkusila párkrát, vybalit na moderní děti pár svých výchovných frází. Ale asi ji párkrát s dětskou upřímností poslali do prdele, že jí nakonec došla zásoba hrdinství a odhodlanosti vychovávat cizí děti.
Dospělí spoluobčané tedy stáli na zastávce a mlčky kouřící děti ignorovali. Nebyl jediný, kdo by je okřikl. Nebyl jediný, kdo by jim naznačil, že kouření v jejich věku může třeba způsobit zastavení vývoje jejich pohlavních orgánů, a že jejich pindík třeba už nikdy nevyroste. Tohle by asi zabralo. Ale jsme my, cizí lidé na zastávce k tomuhle oprávněni? Očekává se to od nás? Proč bychom měli suplovat rodiče a učitele?
Kdy končí dětství a kdy začíná dospělost? Zdá se, že v uspěchané neosobní moderní době občas chybí někdo, kdo by dětem vysvětlil, že dospělost nezačíná s prvním chlupem, který vyraší na ohanbí…
blogger #1195 © jan boettinger
