Zdá se, že bezdomovectví se šíří centrem Prahy jako nějaká nakažlivá choroba. Dávno už to nejsou jen zkrachovalci nad důchodem, kteří skončili na ulici vinou krutého systému jako nezaměstnatelní.
Nedávno jsem si koupil časopis Nový prostor, kde se paní Černá z Nadace Olgy Havlové čertí nad novým Akčním plánem Magistrátu hlavního města, který má vymýtit bezdomovectví. Paní Černá se zastává bezdomovců a bojuje vehementně za jejich práva. Ve svém článku o bezďácích píše: „Účinná sociální politika hledá cesty, jak člověka dostat z této situace do stavu, kdy může opět přemýšlet o svých životních plánech, mít práci, radovat se a plně žít.“ Jak krásně a citlivě řečeno, konstruktivní řešení ale veškeré žádné.
Obávám se, že najít univerzální recept na vyřešení problémů všech bezdomovců podle smýšlení paní Černé, bude asi dost obtížné. U některých bezďáků to i vypadá, že ani o vyřešení jejich problémů nestojí, neboť právě bezdomovectví jejich problémy vyřešilo. Zdá se, že u mnohých se bezdomovectví stalo volbou životního stylu, jak proplout životem a moc se u toho nenadřít. Na Můstku postávají a posedávají hloučky zdravých mladých lidí, ošumtělých, nemytých ale volných a nezávislých, se psy, žebrajících o drobas. Vedle pak zabíjejí čas hloučky starší generace bezďáků, s rozlezlými ekzémy po těle a prokálenými kalhotami. A chodníky k Můstku jsou osázeny klečícími muži s nastavenými dlaněmi. Všechny spojuje jediné - touha po levném krabicovém.
Nezaměstnanost v Praze se drží na dvou procentech. Noviny a job servery jsou plné nabídek práce. Přesto desítky lidí budou raději hnít na ulici, než aby šly hledat práci. Že je ale nikdo nezaměstná? To dost možná, ale položme si otázku, čí je to vina? Je vinou zaměstnavatele, že nechce zaměstnat alkoholika s nulovými pracovními návyky?
Na základní škole, ještě za komunismu, mě strašil z nástěnky obrázek z hospodářské krize, symbolizující černé stránky kapitalismu: fotka muže v ošuntělém obleku s kloboukem, který si na zádech nesl velkou ceduli: PŘIJMU JAKOUKOLIV PRÁCI ZA STRAVU A BYT. Kolik těch bezďáků dole na Můstku by přijalo práci za stravu a byt? Kdybych postavil doprostřed Václaváku koště a do megafonu začal volat, že nabízím práci, osm hodin denně zametání, sice jen za minimální mzdu, ale alespoň dost na důstojné ubytování a jídlo, ale pouze pod jednou podmínkou, musejí skutečně osm hodin pracovat, pět dní v týdnu, a v práci žádný krabičák… Kolik lidí by se mi od Můstku přihlásilo? A kolik by přišlo ještě druhý den? Válet se okolo popelnic a nasávat z krabic je jednodušší.
Pokud paní Černá hledá „univerzální“ lék na bezdomovectví, měla by možná zapřemýšlet, jak detoxikovat bezďáky a vyléčit jejich alergii na práci.
blogger #1195 © jan boettinger
