Oranžoví revolucionáři, zhnusení současnou politikou postavili svou kampaň na jediném – na škudlivosti obyčejných lidí. „Vrátíme Vám do peněženek Vašich třicet korun, které Vám ti neurvalí pravičáci násilím a neoprávněně urvali od huby!“ To je tónina, na kterou je jednoduché naladit masy lidí. Rozhněvaných lidí. Tahle vládnoucí garnitura je přeci okradla o třicet korun! Mechanicky se zvednou se správně vyplněným volebním lístkem a šourají se k urně. Jako roboti. Za třicet korun. Nechápou, že těch třicet korun ve veřejných penězích bude někde chybět. Že třeba nezbude na rekonstrukci jejich nemocnice. A že se vrátí do čekáren simulanti, kteří berou návštěvu u lékaře jako rozptýlení z nudy. A zbytečné plýtvání začne nanovo.
Pak těch ušetřených třicet korun uvalí za pár esemesek, nebo za litr benzínu, když jsou líní někam dojít pěšky. Třicet korun! Jak směšná suma, a přesto obrátila myšlení lidí naruby.
Sáhněme si do svědomí, kolika z nás se po zavedení třicetikorunového poplatku zhroutil rodinný rozpočet?
ČSSD neváhala populisticky zprofanovat systém, který konečně funguje. Který šetří a posunuje nás kupředu. ČSSD slibuje rozbít něco dobrého jen proto, aby se dostala zpátky ke korytu. Aby rozjela svůj vlastní kolotoč legislativních opatření. Už neříká věci pod čarou, že ty prachy prostě někde budou chybět. Tak jako chyběly před zavedením poplatku.
Nejsem příznivcem, aby platili děti předškolního věku. Ale rozhodně jsem proti, aby byli osvobozeni od poplatků sociální případy. Bude to jen dalším krokem nazpátek – v jejich případě dále od dveří potencionálního zaměstnavatele, aby si začali hledat práci a něco se svým životem dělali. V hlavě se jim spustí jednoduchá úvaha: když nebudu makat, nebudu muset platit ani těch třicet korun; nemakat se mi prostě vyplatí.
Gratuluji všem naivkám, které vhodily oranžově vyplněný volební lístek do urny v letošních volbách. Těch jejich vrácených třicet korun vydají v několikanásobně vyšší sumě zpět do systému právě na sponzoring těch, co nemakají, a pokud to půjde takto dál, nikdy makat nebudou.
blogger #1195 © jan boettinger
