Ještě teď se mi trochu klepou kolena. Měl to být pohodový páteční kulturní večer strávený na komedii v divadle. Místo toho se z toho vyklubala dramatická scénka jako vystřižená z mafiánského thrilleru.
Vypravil jsem se dnes večer na komedii Sluha dvou pánů do Stavovského divadla. Měl jsem štěstí na lístek, dostal jsem ho od kamaráda na poslední chvíli, na kraj páté řady. Byla to jubilejní čtyřstá repríza s Miroslavem Donutilem v hlavní roli.
Před zahájením představení nás mechanický hlas poprosil o vypnutí mobilů a upozornil na zákaz fotografování a pořizování videozáznamů. Všeobecně známé pravidla, nicméně jen pro někoho, jak se ukázalo. Chlápek v nachové košili o dvě sedačky vedle si s klidem začal Donutila fotit na mobil. Ještě se tomu smál, když na něj herec improvizací štěkl „Co na mě svítíš, dej to pryč, nebo ti to zhasnu!“ Chlap se chechtal a prohlížel si na displeji svůj úlovek. Byl vyfešákovaný jak z módního magazínu poslední italské módy. Hedvábná košile nejmíň za tři litry, perfektní účes, dokonalé snědé opálení, kolem zápěstí řetězy. Jeho se zákazy asi netýkaly. On na to měl.
Pak se to ale rozjelo po přestávce. To chlápkovi začal zvonit mobil, on ho zvedl a za hovoru se začal prodírat řadou k východu. Když mě míjel, neodpustil jsem si poznámku. „No vy jste se snad zbláznil…!“ Chlap zmizel za dveřmi na chodbě. Po pár minutách se vrátil a pohrozil mi se smrtelně vážnou tváří: „Ještě jednou a zabiju tě!“ a začal se prodírat zpátky. Přitom mě kopl do kolena. Pán ob sedadlo vedle se do něj pustil, že co je to za chování, a došlo k nemalé hádce. Vypadalo to dokonce, že se schyluje ke rvačce. V páté řadě ve Stavovském divadle!
Pak se začali hádat ještě jednou. Chlápek v nachové košili si ustavičně telefon čekoval a mobil mu neustále vyzváněl. Řadou už se ale neprodíral.
Druhou půlku jsem tedy strávil v nepříjemné atmosféře ve společnosti chlápka, který pramálo respektoval atmosféru divadelního večera a postrádal jakýkoliv respekt ke kulturním hodnotám a umělcům. Večer ale ještě neskončil a trable měly teprve začít.
Vykročím z divadla mezi prvními. Po chvíli si všimnu, že stejným směrem jde i chlápek v nachové košili. Drží se za ruku se svou partnerkou (co to je asi za husičku, že vydrží s takovým magorem, říkám si). Jdou paralelně se mnou směrem k Václaváku. Najednou je ale chlápek sám a pomalu míří ke mně. Cítím na sobě jeho pohled. Vzpomenu si na jeho výhružku o zabití. Pak mě mine jen o pár metrů a zahne k levému kraji Václaváku. Trochu si oddechnu. Pokračuji diagonálně na druhou stran přes Můstek. Chlapa po očku sleduji. Zmizí mi z dohledu za stánky s klobásami. Trochu se uklidním. Ale ne na dlouho.
Po pár metrech ho mám znovu v patách. Drží se jen pár kroků za mnou. Sleduji ho opatrně v odrazech výloh. Mluví do telefonu. S někým se domlouvá. Domlouvá se na mě?
Koukám před sebe. Hledám očima jeho potencionální kumpány. Svolává si na mě pomoc? Chce mě někam vtáhnout a dát mi nakládačku? Drží se pořád těsně za mnou.
Ze zadu se o mě najednou otře spěchající postava. Instinktivně ucuknu stranou. Naštěstí to byl jen spěchající turista.
Očima hledám vhodný únik. Třeba záchranu v přeplněném baru. Zrovna ale míjím jen temné dveře zavřených obchodů. Pak vstup do restaurace s dlouhou chodbou zakončenou schodištěm dolů. Ideální pro nečekaný útok. Jdu dál. Srdce mi buší. Pak vidím vchod do hotelu. Nečtu jméno. Vidím jen zlatou nasvícenou dekoraci u vchodu. Pár hvězdiček mít bude. Sebejistě zahnu doprava a jdu rychle chodbou k recepci. Hlas se mi třese, když se ptám na zadní východ. Prý nemají. Tak je aspoň žádám o pár minut azylu. Jestlipak si na mě venku počká?
V hlavě si přehrávám, co říkal do toho telefonu. Zmínil mou modrou košili a zlatou kravatu? Možná. Strhnu si kravatu a narvu si ji do kapsy. Rozepnu si košili. Koukám na svůj pobledlý obličej v zrcadle vstupní haly. Mám volat polici? Co jim asi tak řeknu? Že trpím stihomamem? Na displeji mobilu si připravím číslo 158. Mířím rázně k východu z hotelu. Co udělá, jestli tam bude? Nevím.
Před vchodem zahnu ostře doprava směrem dále nahoru. Nedá mi to a letmo kouknu i doleva. Stojí tam. Chlápek v nachové košili. A s ním i další chlápek v černém s napumpovanými svaly. Čekají na mě? Zrychlím krok. Bojím se ohlédnout. Prudce seběhnu do podchodu do metra a na chvíli se zastavím. Sledují mě? Nikdo nejde. Přesto zvolím další východ ven nahoru a mířím k Lucerně. Pak projdu podchodem a zapadnu do prvního baru. V hrdle mám sucho. Chlemtám pivo a nespouštím oči ze vstupních dveří.
Pak se konečně zase odvážím na ulici. Pořád hledám očima nachovou košili. Na rohu mě staví černoch a zve mě do kabaretu. Už vypadám jako lukrativní zahraniční turista. Pivo mi vrátilo barvu do tváře. Spěchám středem Václaváku směrem ke Koni. Občas se ohlédnu.
Nad křižovatkou u Muzea se znovu ohlédnu. Dobíhá mě snědý chlápek. Ustoupím stranou. Jsem připraven na všechno. Hledí mi přímo do očí.
„Thanks!“ utrousí, když mě míjí. „Kokain?“ zastaví se. „No!“ „Have a cigarete?“ Nemám. „Hašiš, marihuana…?“ Vrtím hlavou s ulehčením, že je to jen „pouhý“ drogový dealer. Křikne něco na další své kumpány a rychlým krokem mizí v blízkém podchodu. Policajti nikde. Nachová košile nikde. Zahnu doprava k IP Pavlova. Pak se ještě znovu rozhlížím než naskočím do tramvaje.
Mohl být kdokoliv. Pasák šlapek na Václaváku. Šéf drogové mafie. Majitel jednoho z četných šmajchlkabinetů nebo heren. Hulvát, gauner, mafián, či všechno dohromady. Opravdu se na mě chystal, aby mi naložil co proto, že jsem se odvážil dotknout jeho ega? To už se asi nikdy nedozvím. Aspoň v to doufám.
blogger #1195 © jan boettinger
