Kytka chcípla. Další. Vy i já jste to věděli. A veděla to určitě i kytka, divně se na mě koukala, když jsem ji poprvé dostala do ruky. Raději zaleju hned ty další, protože se taky dívají nějak divně. Zaleju je raději hned dvakrát, protože příště, až si na to vzpomenu, bude už určitě prosinec. Nebo leden.
Nedávejte mi raději živé kytky. Chci se o ně pečlivě starat, jako když jsem měla celoroční službu na kytky v první třídě. Na nástěnce jsem byla napsaná - jako kytkopečovatelka. Protože jsem byla šprt. Šprt s dvojkou z výtvarky a tělocviku samozřejmě.
Kytky jsem zalévala, otrhávala uschlé listy, hnojila je a ony bujely, plodily ohromné květy a dostávala jsem pochvalu. Šlo mi to. Jako všechno, na co mám v životě čas. Jsem schopná věci, na které se můžu v klidu soustředit, dovést téměř k dokonalosti. Nejsem z těch šťastných lidí, kteří ve stresu podávají ty nejlepší výkony. Ve stresu podávám výkony dobré a okolí zcela dostačující, ovšem s mou vlastní tajnou výčitkou, že mohly být mnohem lepší. Umím to mnohem líp! A to je ten problém. Dneska byste nechtěli vidět moje kytky…
Na hlavě turban, polooblečená, vyčištěný zuby tak napůl, kafe v osmé ruce. A to já kafe vůbec nepila, bušilo mi po něm srdce. Dneska mi nedělá nic. Protože stárnu, mám dvě děti, práci, na starosti milión kravin a aktivit a k tomu ukradl někdo kliku od branky. No, věřili byste tomu??? Fakt, klika je pryč. Stačilo na to deset minut, šla jsem nahoru klika byla, šla jsem dolu, byla pryč. Včera.
Jsem bipolární, nevyrovnaná super výkonná tryskomyš s depresivními výkyvy, kdy mě nechcete potkat. Ani já se nechci potkat, někdy. Někdy mě potkat chcete, protože zářím, štěstí ze mě stříká tak, až mě budete nenávidět. Jsem jako Meryl Streep ve filmu Hodiny. Nasadím masku a uspořádám obrovský večírek. Všechno si vyfotím. A užívám si reflektorů a pak vidím ty kytky. Vidím, jak jsou krásné a jak budou zase hnít a já ucítím ten smrad.
Chtěla bych mít na všechno o tolik víc času. O tolik tolik tolik víc. Jenže jsme tu jenom na krátko a chceme toho tak moc.
