Jistě jste slyšeli o “úžasném” nápadu Martina Bursíka zálohovat PET lahve. Líbivé heslo a rychlou jehlou šitý projekt zeleného ministra “Dostaňme lahve z příkopů” má však mouchy velké tak, že by každou pavučinu rozedraly na padrť. Jako nakonec většina super-zelených nápadů posledních let. Žijeme bohužel v době, kdy, co je “zelené” je apriori dobré, aniž by se někdo skutečně zamyslel nad tím, jaké budou důsledky za pár let a jestli to skutečně ekologické je. A zda-li náhodou jen nepřesouváme problém z jednoho pokoje do druhého - toho, který je vzadu a moc často se tam nechodí. Přesně proto mě Bursíkova hurá akce děsí. Navíc se o ní mluví jako o hotové věci a přitom jde jen o návrh, který do parlamentu zatím nedorazil.
http://www.balador-eko.cz/images/recyklace.jpg
Před časem mě velmi zaujal článek Bena Elgina z Bussinesweeku, který vyšel v překladu Euru č. 44/2007 (str. 107-112), s názvem Sladké zelené lži. Vyprávěl příběh Audena Schendlera, který původně prosazoval zelené projekty, studoval korporátní environmentalismus a řídil se myšlenkou, že „stát se zelenými, znamená pro společnost zvýšit zisky a zároveň šetřit planetu.“ Schendler ostře zeleně nastartován, přijal místo ve společnosti Aspen Skiing a vytvořil projekt, který měl omezit podíl této známé lyžařské rekreační oblasti na globálním oteplování. Vlastní vodní elektrárna, solární panely a mnoho, mnoho dalšího. Projekt vypadal zpočátku úspěšně a společnost sbírala ceny za ekologičnost.
Po čase se však ukazuje, že idea má trhliny a sám Schendler se děsí důsledků, které nastartoval. „Koho to balamutíme,“ cituje jej Bussinesweek/Euro. „Navzdory veškerému jeho snažení skleníkové plyny z rekreačního komplexu rok od roku postupně narůstají. Více navštěvníků znamená větší chaty, které spálí více energie. Teplejší zimy vyžadují tuny umělého sněhu, čili další energetický nárůst.“ A to se nezmiňuje o zplodinách z vyššího počtu aut, které do oblasti přijedou, aby podpořila „tu ekologii“, nárůstu odpadu a nutnosti jej odvážet (opět auta, která znečišťují). Sám Schendler říká, že uspěl s mnoha sexy projekty, ale naprosto selhal v tom, co se vlastně od začátku pokoušel dělat. A to je problém většiny podobných nápadů.
Bohužel v Česku ještě více než jinde funguje systém – hlavně nic nedomýšlet a neptat se, jak to bude fungovat za rok za dva, jen ať už to platí. Takže máme nedokonalý bodový systém, který se bude muset inovovat, hloupé parkovací karty a pochybné brány na mýtné. Proto bych aspoň tentokrát byla proto, uvažovat o PET lahvích trochu opatrněji.
V první řadě se vůbec nabízí otázka proč podobný systém v Česku zavádět, když Češi recyklují velmi dobře a jsou druzí nejvzornější třídiči v Evropě. Systém navíc funguje, protože obce mohou s odpadem obchodovat a díky prodeji PET lahví si mohou dovolit velké množství kontejnerů i na další suroviny, o které není takový zájem. Když jim tento zisk pan Bursík sebere a přesune do obchodů, způsobí to vážné komplikace a zhorší recyklování. Není divu, že se proti návrhu bouří.
Další problém je, že každý obchod, který bude lahve zpět vykupovat, je musí odvážet. Nyní přijede auto ke kontejnerům, naloží odpad a odveze ho na patřičné místo. V novém Bursíkově světě zálohování, bude těchto aut odjíždět mnohonásobně více z každého obchodu. Logicky to tedy příliš ekologické nebude.
Na celé věci má velký zájem firma Tomra, která již obchody dlouhodobě zásobuje automaty na skleněné lahve. Je to firma, která měla v minulosti hned několik problémů, jenž vyvrcholily tím, že Evropská komise 29.03.2006 rozhodla, že Tomra dlouhodobě bránila konkurenci na trhu odběrních automatů v Rakousku, Německu, Nizozemí, Norsku a Švédsku a to zavedením strategie exklusivity. Uložila jí vysokou pokutu a musela nedostatky ihned odstranit. Ve světě se tedy netěší zcela dobré pověsti.
Tomra nyní tvrdí, že již rozmístěné automaty v Česku prý umějí zpracovávat i láhve plastové. Firma si tak může mnout ruce, protože když stávající automaty umějí obojí, jen jich bude dodávat víc a všude. Ale ve skutečnosti to umí jen cca třetina z nich. Cena se pohybuje od 100 000 Kč, ale dobrý automat stojí okolo 600 000 Kč. A - světe div se - obchody si je budou ve většině případů muset koupit. Protože ten, kdo prodává nápoje, je musí přece také vykupovat! Jistě budou mít z této investice velikou radost, když jim navíc nikdo nezaručí, že lahve koupené u nich se jim vrátí zpátky. Mnoho obchodů se proto možná rozhodne nápoje neprodávat.
Ale ouha, je tu další problém... PET lahve musí být vráceny v neporušeném stavu - údajně mírně promáčklé nevadí, hlavní bude kód, ale dosavadní testy – včetně oficiálního pokusu Marie Vorlíčkové z Ministerstva životního prostředí před zraky novinářů, dopadly neslavně a mírně pomačkanou láhev automat na první pokus vůbec nepřijal nebo s nechutí vrátil jako nerozpoznanou.
Nakonec se sice test podařil, ale už se vidím, jak nesu k automatu tu horu plastových lahví, co každý týden vypijeme – kterou jsem dosud doma sešlapala do přijatelné hromádky a odnesla do kontejneru – a pak se s každou pět minut otravuji u automatu. Automat navíc nebere víčka, takže s nimi a s vymytými jogurtovými kelímky (kvůli nimž chce ministerstvo ještě zvýšit počet kontejnerů na plasty) se pak potáhnu ke kontejneru. Zabere mi to celý den, takže příště se raději napiju z vodovodu nebo si koupím láhev skleněnou, kterou už léta bez rozmyslu házím do kontejneru na sklo. Pokud tam vůbec půjdu a neotráví mě celý hloupý systém natolik, že přestanu recyklovat vůbec.
Další skvělé argumenty, proč je Bursíkův nápad pro ekologii smrtící, přináší článek novináře Ivana Breziny: Zničí Bursík recyklaci odpadu? Nebudu jej otrocky opisovat a raději nabízím odkaz přímo na tento skvělý text.
Pokud chce pan Bursík podpořit recyklaci plastů, měl by účastníky spíše motivovat odměnami (které fungují) a vylepšovat již zavedený a fungující systém, a ne něco zlobivým občanům bez rozmyslu direktivně nařizovat a nedívat se za roh, kde se válí mnohem větší hromada odpadu, která mu co nevidět spadne na hlavu.
