Vždy znovu...

jedna poetická.... chvíle v tichu... bez písmen a obrázků....

zbytečná hra na poslední odpověď

když zraňuje ji tichem na jednom důležitém místě

a boří sebe na všech dalších

vždy znovu, přesto ji to mrzí

vždy znovu…

když uvěří v jejich lehké něžné kroky

a jdou chvíli spolu

jsou náhle pak tam, co předtím

řekne: "tvojí vinou"

a není jí tam pěkně

ve zbytečnu bez písmen a obrázků

ve světě čekání

kamínků, písků a smotaných červených látek

když ty další hlásky, co čekají, jen pláčou

dusí se jimi uvnitř

když bývalo stačilo by málo

jen obyčejné slovo, dvě

a najde pro ně prostor i čas

tentokrát to bude jenom její vina

on může hrát oběť, má-li to tak rád

řekla:

myslíš, že takhle je to snazší?

myslíš, že všechny části skládačky nebudou tak pálit

budeme blázni o tolik míň?

prosím tě…

v jeho roztrženém světě

všechno vždycky půjde popřít

"ach, jsem tak zvyklá…

jsem pořád stejná, víš"

už se snad ani nechce na nic ptát

jen smutek leze do krve

"to jsi možná vlastně chtěl?

tak dík…

ale já to vážně chtěla konečně už dohrát...

tentokrát..."